Jak neskočit na špek

[samanka]

Ahoj lidi,
potřebovala bych radu, jak se zbavit hloupé vlastnosti, skákat na špek.

O čem je řeč?
Jsem požádána o radu, pomoc, názor.
Ovšem dotyčný už má vytvořenou svoji teorii, jak to je a že má
v problému jasno. Pravděpodobně čeká, že jeho teorie bude potvrzena
i někým jiným. Já začnu nad problémem hloubat, hledám si k tomu doplńující informace, zapojím všechno co jde a nakonec vydám nějaké prohlášení o tom, co jsem vyhloubala, co mi přišlo nebo napadlo.

Neříkám, že musím mít pravdu ani že moje interpretace musí být trefná, a může se od té nabídnuté verze dost lišit. Ale u některých lidí se mi stává, že se nad tím ani nezamyslí a hned nasadí: ty mě vůbec neposloucháš, tak to vůbec není, ty jsi vedle, protože já to jasně vím a vidím jak to je a ty tomu vůbec nerozumíš atd.
Bohužel se nejedná o žádné cizí klienty, ale o kamarády a kamarádky, takže se další "žádost o radu" velice špatně odmítá, nebo je zakuklená
a já ji neprohlídnu, taková zajímavá výzva me dostane a já se jako blb zase zahloubám do problému, hledám info a kolo se roztáčí dál.
Prostě se pořád zaplítám do systému:
žádost o radu, dotaz - zodpovězení dotazu - zavržení dotazu - nahrazení vlastní verzí.

Je to jako s vlastní rodinou, jsou to lidi blízcí a člověk jim chce pomoct.
Tady na tu pomoc už ani nedochází. I když tudle jsem kamarádce navrhla návštěvu psychologa a když pořád čte duchovní knihy, tak aby se zaměřila na téma nenávist a odpuštění a čekala ta nenávist a odložení
do spamu mě. Protože ji vůbec neposlouchám a nechci tomu rozumět(následoval román s tématem ten hajzl, nevděk světem vládne, atd., který už píše rok a půl a já tomu nerozumím).

Tak se taky ptám sama sebe, proč se ptají, když mě nechtějí zase poslouchat oni?

Ráda bych tomu porozuměla, máte někdo takovou zkušenost
či dobrou radu, ráda si ji přečtu!

Děkuju

šamanka

[kamo]

Já bych Ti poradil, ale Ty to stejně sotva vyslechneš a řekneš, že jsi čekala něco jiného a že se stejně budeš muset zařídit po svém...



Teď jinak:
hodně dotazů nesměřuje k nalezení řešení, ale pro potvrzení vlastní pravdy, častokrát domnělé křivdy na dotyčném údajně páchané.
Takový člověk nečeká odpověď, ale někoho druhého k odsouzení někoho/něčeho třetího.
Bohužel je to především ženská doména. Ale i chlapi se najdou

[Narya]

A co takhle poslouchat "jejich pravdu" a svoji radu vytvořit tak, aby jim zapadla do toho jejich světa". Ano je to náročnější, nemůžeš tam plně dát své myšlenky, jasně jim to poskládat, ale efekt je trvalejší, když to slyší v rámci svého světa.

Ale věc 1. a otázka zásadní "Můj milý kamaráde, co ode mě chceš slyšet a k čemu tu radu chceš využít" a v žádném případě se nenech odradit obligátním "nevim". Když neví, k čemu chce tvoji pomoc využít, tak proč bys mu jí dávala.
Tím dáš najevo spoustě stěžovatelů, že jestli něco chtěj, tak na tom musí taky pracovat. Na druhou stranu zase já to dělám velmi často, vyslechnu si radu, inspiruju se a pak si to udělám totálně po svém. Někdy si myšlenky nejlépe srovnáme tak, že se setkáme s jiným názorem a ejhle, z toho našeho chaosu je najedou vidět že vlastně chceme .... Tj. tebe sice totálně neposlouchaj, ale přišli si na to svoje a je-li to pro ně užitečná myšlenka, super, práce nepřišla nazmar.

Někteří lidé si prostě rádi pokecají o tom, jak je manžel, život, práce naprd a jak to maj vlastně těžký, účastně se občas zeptaj na radu, ale v tom jejich světě není pro radu otevřenost. Prostě problém tolik nepálí aby si museli klást otázky, zda sami nedělají něco špatně a není potřeba se nad věcmi jinak zamýšlet a jinak je dělat.

Na druhou stranu zas, proč si dáváš tolik práce s raděním, když tě pak štve, že porazený se chová jinak?

Věc 2. Víc poslouchejme lidi, žijou si ve svém světě, ve svém problému a fígl spočívá v tom nedat jim zvídavými otázkami pokoj, dokud si s tvou pomocí ve svém světě nevyšťourají to své řešení. Hodně lidi neposloucháme. Sama jsem si teď několikrát naprosto zbytečně naběhla, také jsem chtěla ze své odbornosti, zkušenosti radit, ale rozeběhnutá spolupráce najednou zadrhla, prostě sem se zasekla blbou radou, na druhé straně nebyly uši ochotné poslouchat moje jim naprosto cizí kecy.

"ty mě neposloucháš" "ok dobře, tak co si myslíš, že bych měla od tebe slyšet abych dobře pochopila co řešíš" a "až to uslyším, co bys ode mě potřebovala slyšet za radu, za pomoc" , "k čemu chceš tou radou a pomocí dojít" A tyhle témata pořádně zpracovat. Efekty jsou úžasné a já samotná jsem v tomto stále učedník. Lidi na tenhle způsob práce nejsou moc zvyklí.

Ještě jedna věc. Buď ráda za takovéhle kamarády. Chudáci lidi, co svým rádcům, poradcům, odborníkům věří kde co. V lepším případě se podle rady zařídí a život jim začne fungovat, v tom horším případě si totálně rozkopají život, protože přeci poradce jim nachannelingoval, že musí to a to. Sama to podceňuju, ale kolikrát bychom se divili, jak si to co druhým sdělujeme ti druzí zpracujou a použijou.

Nedávno mě zamrazilo z toho, jak jedna máma použila moji radu, protože "jste mi to tak řekla, tak jsem to udělala", bylo to samozřejmě uplně jinak, ale to jsem mohla dávno vědět, maminka mi dala jasné informace o tom jak v životě funguje. Proto radši pracuju s tím co řeší lidi ve svém životě, je to bezpečnější, než sebeprofesionálnější rady, které lidé neumí, nebo nechtějí chápat, protože je to jejich světu cizí.

M.

[Dzarmi]

Jojoj Šamanko,nedávno mě jeden muž ,kamarád,nařknul,že žárlím na jeho spolubydlící,když jsem mu dávala moudré rady do života,na který si hořce stěžoval,jak je k němu krutý....
Došlo mi,opět,že je velmi těžce zdělitelné to,co je neprožité a nevyzkoušené.Kor když je to něco v rámci odpovědnosti,celistvosti.(což je vlastně stále)
Lidé né vždy si uvědomují váhu svého činění a rozumění světu a myslím,že nemají vůbec potuchy,jak dobře to s nimi myslíme,když se snažíme je navézt upřímně na cestu radostného života.
Ale co dělá potrefená husa?
Zjistila jsem,že když k někomu promlouvám přímo,dle toho jak já situaci vidím,většinou se to těm největším stěžovatelům nelíbí.Najednou je tu někdo,kdo je upozorňuje na něco,s čím jsou sami na sobě tak velmi nespokojení ,ale věc je ta právě,že oni neví,že jsou s tím nespokojení.Nicméně se zlobí.
Obviní nás,že mi jim naléváme víno do sklenek a pak se nemůžeme divit,že jsou opilý.....to že si víno lejou do hrdla sami a jen sami je už asi vedlejší.....
To vše mě pak spíše vede k tomu,že se mi často daří přebírat si vinu za to,že jsme spolu s kamarádem nepochodili a že se zlobí......a tak mě dnes ráno došlo,že jestli chci radit ,musím počítat s touto možností a s tím,že já sama se budu pak vyrovnávat s pocitem viny,který jsem si sama naordinovala.
Otázky pro mne pak mohu být ,,Potřebuju se cítit vinna?'', Proč se cítím vinna?'', ,,Co mohu dělat jinak,když tyto moje moudré rady jsou odměněny tímto způsobem?'', ,,Nestačí to jen tak moudře žít,aby to ostatní viděli a tím i byli inspirováni?''

Poradí mi někdo? Hihihi

Džarmí

[Krabas]

většinou když ženská řekne, že chce radu, tak jí nejde o nic jiného, než se jenom vypovídat, potřebuje prostě vrbu.
To ale každý zkušený chlap zná a proto se nesnaží v takové situaci jakkoli radit či posuzovat. Prostě jenom poslouchat a kývat

[toora]

Tohle asi všichni známe, Šamanko.

A to přísloví „Doma není nikdo prorokem“ určitě taky.
Tak tohle „doma“ mám právě za ty nejbližší, především to byli moji rodiče, a také jedna z mých dlouhověkých kamarádek.

Naučilo mne to (považuju to za první předpoklad) rozlišovat na ty, kteří se opravdu a upřímně ptají (co s radami udělají je další věc…) a ty, kteří se jen potřebují vymluvit.
V tom druhém případě jim mám sloužit jako taková rezonanční deska, která se sice chvěje, tedy jeví jisté známky života (nejlépe kyvem hlavy dolů a nahoru a sem-tam i slovem „ano“), ale rady jim v podstatě opravdu není. Nic proti tomu, jen se prostě zbytečně nevysiluju a spíš je v duchu obejmu, a čím víc spílají svému osudu, tím víc se já klidním, protože. jen tím jim mohu pomoci, tedy alespoň na chvíli složit to jejich „břímě světa“ na zem, ale ani náhodou nepočítat s tím, že bych jim snad mohla být nějakou tou radou prospěšná.

V tom prvním případě jde spíš o to, jak je který z nás schopen s radou naložit.
Jestliže se mně někdo zeptá na můj názor, či přímo žádá radu, a na každou „možnost“ reaguje slovem „ale….!!!“ (následuje výčet překážek proč to, či ono nejde), pak je to spíš jistý druh zkušenosti a umění, trefit se mezi dvě jejich „ale“ s něčím, kdy na chvilku vypne jejich „kontra“ a zasvítí jim v očích kontrolka ve symslu „Aha“!“
Někdy je to těžké, ale občas se to stává. A potom třeba, nějakým zázrakem, kdy už zapomenu, že se mně ten člověk na něco ptal, tak se ke mne hlásí, s poděkováním, že mu zrovna tohleto pomohlo.
Tak to jsou takový podivuhodný cesty Páně

V zásadě bych si v Tebou zmiňovaných situacích dovolila doporučit několik zásad:

- ptám se na cokoli, co mne samotnou zorientuje v "možnostech", to abych nezačala předčasně „špekulovat“, ve smyslu toho co píšeš
- ptám se na to, co ten dotyčný sám již podnikl ke zlepšení svého stavu, popřípadě, v čem sám vidí nějaké řešení
- ptám se, co je ochoten podstoupit (čeho se např. vzdát) aby se jeho situace zlepšila

To je takový základ, ze kterého se dá nějak vyjít.

Zhusta bývají lidé "překvapeni" konstatováním faktu, že postupujeme-li stále stejně (tak jak dosud, tedy způsobem života, který nás do tohoto stavu dovedl) nemůžeme se dobrat nějakého jiného výsledku.
Zcela běžné je, že svoje stereotypy vůbec nechápeme jako škodlivé. Samozřejmě to vychází z toho, že velmi často chceme, aby se změnil druhý, nikoli my, tedy z naší celkové neochoty ke změnám.

Všeobecně bych Šamanko řekla, že celá tato Tvoje zkušenost je výzva k „ubrání plynu“ směrem k tomuto druhu svěřovatelů. Do našeho života nám nepřišli náhodou, učí nás pokoře, smíření se, a přijmutí takových jací jsou.
Zkrátka nepomáhat tam, kde si dotyčný sám pomoci vlastně nechce.
Rozlišit od sebe kde „nelze“ a kde „lze“, a jakým způsobem, to je rovněž otázkou naší zralosti a praxe.

[Lightworker]

Já bych to řekl zcela jednoduše, dělají jen to, co ty děláš taky. Jen ti nastavují zrcadlo. Vždyť se podívej na některé dizkuze, které nastartuješ a taky v nich máš jasno a vlastně ani nechceš slyšet jiný názor, protože ten svůj už máš. Je to na všech 3 reikiwebech, někde víc někde míň.

Tak ti teď vesmír dává příležitost, abys to konečně uviděla a začala si to u sebe řešit.

[Kwisatz_Haderach]

Jsem nechtěl být první, každopádně souhlasím s Lightworkerem .

[Dzarmi]

[Narya]

Nevím co je tu vesmírného k řešení, naprosto nevesmírně je toto téma komunikace a spolupráce. Je to o lidech. Myslím, že to zdaleka není šamančino téma, já to řeším dnes a denně, víceméně v práci.

Dneska jsem mluvila s maminkou a její skoro 11tiletou dcerou. Těm nemám co radit, stačily jen dobře mířené otázky, samy přišly s tím, co by jim mohlo pomoci, každá podle svého, ale každá ochotně a s nadšením. Myslím si, že kdybych jim začala radit tak to prostě zabiju, umrtvím. A to za mnou pro radu přišly, ostatně sídlím v budově, která má razení dokonce v popisu práce.

Pravdou je, že jsou spíše vzácnejším případem. Spousta lidí přijde, sedne a teď poraďte. Pasivita, čekání, že druhý, ten přeci chytřejší, protože to studoval jim řekne co a jak. Přijdou o 14 dní později a "ono to nefunguje" a člověk zase začne radit a zase to chvíli vypadá, že to konečně bude fungovat. Často tuhle hru hraju a zlobím se na sebe. Lidé mají důvod říct - mě to u Vás nefungovalo, radíte špatně, plácáte nesmysly, místo toho aby řekli, víte já asi nemám tolik chuť s tím něco dělat, měnit zaběhané způsoby fungování a své představy co a jak ve světě.

To je asi ta základní past "já nevím, poraď, snaž se, dělej, já nic dělat nemůžu, já přeci nevím, tak nemužu nic dělat" Přístup Miltona Ericksona mě učí "vždy může klient něco udělat, každý se celý život učíme a druhý nám v tom neporadí, pokud sami nebudeme ochotni se učit, poslouchat, uvažovat zda, to zdánlivě stálé a neměnné vlastně nemůže být i třeba jinak. To jinak by ale neměla být dobrá rada, ale dobrá otázka, kterou dá rádce a zodpoví si na ni ten, kdo chce poradit.

Ano stává se mi, že často narážím. "Nech si to svoje povídání a filozofii, ja chci reálné rady. Ale když jim ta rada pomůže k tomu, aby mi proti ní oponovali a ta opozice jim umožní změnu v životě, tak je to vlastně dobře.

Dobře mířená rada na zlato:) Někdy i ta, "přijď až s tím konečně budeš chtít něco dělat" nebo "budeme to tady dneska konstruktivně řešit nebo si chceš jen postěžovat"?

[polgara1]

Jedna z věcí je, když slyším ano ALE.... a víckrát. Ve většině případů mám tu zkušenost, že ti lidé s tím ani nic dělat nechtějí. Jen si stěžovat a povídat a mají na to vytvořen svůj názor, který točí stále dokolečka a ani nic jiného slyšet nechtějí.

Tohle berte prosím jen jako má zjištění a mé osobní prožitky. Poslední dobou vnímám okolo sebe 2 kategorie lidí. Pro sebe jsem si je nazvala "přiznávači" a "nepřiznávači".
1."nepřiznávači" - nepřiznám si - tito lidé dělají, že jejich vlastní věci nejsou jejich a tím, že si je nepřiznávají tak s nimi nemohou ani nic dělat, pěstují si také pocity ublíženosti - to ONI mi dělají
2. "přiznávači" - tam je nutnost naučit se rozlišovat co je jejich a co ne, je nutné aby se naučili poznávat, aby jim ta 1.kategorie nevnutila, že za všechno mohou oni.

[somka]

Ahoj Šamanko,

zrovna řeším podobné téma, ale z té opačné pozice. Zajímavé, že o tom zrovna píšeš, protože už si říkám, co že se to vlastně děje a snažím se to pochopit.

Tedy je to asi tak. Mám teď takové zajímavé období. Vždycky mě něco napadne, nějaké řešení něčeho, nebo si chci jen tak s někým popovídat, sdílet to, co se ve mě děje. No jo. Jenže pak toho lituju a říkám si, co že je vlastně špatně. Mám pocit, že mě ten dotyčný vůbec nevnímá, neslyší, nebo já nevím, co ještě... Myslím ale, že to není tak, že bych měla vytvořené své teorie, nebo chtěla slyšet jen určité odpovědi. Jsem velmi otevřená i jiným pohledům, ale zase hodně záleží na tom, jak je to podané.

Většinou něco řeknu a místo toho, aby mě ten druhý pochopil, tak mám zpět vlnu jeho názorů, pohledů a někdy i vysvětlení mnoha důvodů, proč to mé může být špatně. Mám pocit, že mě jejich odpovědi "míjí", že tam není prostor pro moje pocity a pochopení. A já se ptám proč. Dělám to sama také tak? Jo, někdy si uvědomuji, že těm druhým rozumím opravdu málo. Proto se leckdy snažím mlčet a spíš nacítit, být empatická. Ale ani to někdy nezabírá a pak taky třeba plácám něco mimo mísu, je to možné. Mrzí mě, že ani já někdy neumím skutečně slyšet ty druhé... Dá se s tím něco dělat?

[Krabas]

[samanka]

[Narya]

Vnitřní ticho, empatie, nacítění, všechno fajn, ale nic z toho není schopnost vnímat myšlenkové struktury druhého. Jak on to má ve svém světě poskládané, jaký používá slovník, co považuje za podstatné a co nepovažuje, jak umí o tom co v sobě řeší mluvit, co ti posílá za informace jinými kanály. No a na druhé straně, jak tomu rozumíš a jak si to překládáš sama.

Být mimo v komunikaci není nic těžkého. Jeden o koze, druhý o voze. Nejlépe to funguje, když lidé mají podobný slovník, věří podobným věcem, stýkají se s podobnými kamarády. Když jsou každý jinde, musí se ten společný jazyk hledat. Já třeba teď zjistila, že moje "podvědomí" se blíží tomu čemu jiní říkají "vyšší já" "intuice", v mém slovníku tam vidím podobnosti, jiný má z podvědomí "žumpu na traumata" a z vyššího já "světlé zítřky království nebeského".

Moc dobře znám situace, kdy chci sdělit něco úžasného, přidat do rozhovoru nějakou myšlenkovou perlu, ale pokud si hrubě neudělám prostor, neřeknu tak mě už sakra poslouchejte, lidi poslouchat nebudou. Potřeba sdělit sebe, své postřehy významny je příliš silná A to i u lidí, kterým jinak empatie funguje výborně, jsou tiší,... Vidím tu dvě věci buď si chceme povídat nebo se chceme poslouchat

Somko, příjde mi užitečné se zamyslet nad tím, proč mám takovou chuť všem něco sdělovat, povídat si o tom. K čemu ti to je užitečné. Pokud to zjistíš, tak s kým se ti vyplatí to probírat, kdo ti může být důstojným partnerem v přemýšlení, naslouchání, rovnání si toho co řešíš? Zdaleka to není každý z našich blízkých, neumíme to, protože se to neučíme. Já se to začala učit až po letech studií, shromaždování informací a udílení chytrých postřehů. Jasně, že mě občas přepadne chuť sdílet svoji úžasnou filozofii, ale v lepším případě zjištuju, že mi lidé nerozumí, v horším případě že mě neposlouchají. No A? Jsme prostě lidi, děláme to co umíme...

Opravdu poslouchat a přemýšlet ve slovníku a ve světě druhého je nutné se učit a jde to se učit.

Když půjdeme za slova je veškerá ezo sféra ohromně jednoduchá, podstatné principy fungují všude, když jdeme do slov je tu chaos...velký a mě už ten chaos nebaví.