Negativí emoce

[Renata]

Pro Tooru:

to si myslím že bude asi to správné slovo, , a souhlasím, to byl hodně velký skok skoro až na konec. A kde by pak byla Cesta No, je fajn, když se člověk naučí si tu Cestu užít a nebrat ji jako cestu s křížem na zádech.

ad LW.-nemyslím, že by mu šlo jenom o kšeftíky, konečně, svoje kurzíky a semináře tu nabízí vícero lidí v kontextu s probíraným tématem. Není podle mne třeba vždy a všude cpát lidem podrobný návod na řešení.
Svůj názor na prožívání emocí napsal, myslím že celkem jasně a nabídnul řešení pro ty, kdo budou chtít jít kus vedle něho.Ale nikoho nenutí, jen jako spoustu lektorů a facilitátorů různých metod vidí tu svoji logicky jako to nejjednoduší možné řešení. Proč ho za tu nabídku odsouzet? Jestli se tím živí, tak prostě dá nabídku a ten kdo do toho bude chtít jít, půjde a bude za tu nabídku rád, kdo nebude, tak to nechá plavat. To že jsou kolem nás nabídky a reklamy přece neznamená že si to musíme všechno kupovat? NEbo házet smutného smajlíka? Přece není ani Lwéčkova povinnost zachraňovat všechny okolo, kór když hodně lidí o konkrétně jeho názory a rady nestojí, protože jim vadí jeho persona. TeDˇto nemyslím jako to že tu budu tlouct na jeho stranu ale tak že radu, nápad, cokoli si mnohdy dovolíme vzít si jen od toho, kdo nám je něčím blízký a sympatický. Já osobně tomu říkám "hezky zabalený dárek". Ale každý den dostáváme spoust dárků, jenže zabalených v trochu ušmudlaném balení - od lidí, kteří nás nějak a víc či méň prudí a od těch si ten dárek - informaci, radu, cokoli - ať vyřčené nebo nevyřčené - nevezmem. Je to škoda, protože si dáváme omezení a konečně, stejně jako ti prima lidčkové tak i tito nám nějak cinkají na něco, co uvnitř sebe máme, ti prudiči konkrétně na to co nemáme pochopené a přijaté, tedy kde máme nelásku, něco, co je raději ještě v té stínové straně, aby na to moc nebylo vidět a nebo v horším případě zastrčené v moc hezky nalakované a na oko lákavě nabarvené truhle.
Já to dělám taky, taky si občas nedovolím vzít nějaký ten ušmoulený prezent. Ale když jo, mívám z něho kolikrát ještě větší radost než od toho sympaťáka a moc dárci děkuji. Protože od sympaťáka mnohdy převezmu už jen kvůli tomu že mi je sympatický, nebo mu jsem za něco vděčná. SPolu s tím co potřebuju dobrovolně přebírám co je jeho ale co není moje, zkrátka co na moji Cestu nepasuje a vlastně mě to od ní zbytečně vzdálí. S kamínkem do vlastní mozaiky si vezmu ještě spoustu dalších oblázků, na oko velice hezkých,třpytivých ale do mojí skládanky nepatří. A co času strávím s tím, že je do ní zkouším napasovat a ono to furt není ono. Ušmudlané dárky bávají jasné , ty správné kamínky a jen pro mne. Taky se tomu říká učit se brát si užitek ze všeho, i z nepříjemného, vždy dosteneme správné informace týkající se nás.

[toora]

Pro Renatu:

[blankas]

Tak já ve svém příspěvku mluvila o emocích které vznikají v komunikaci a dají se každému lehce poznat.
S těmi se právě jde naučit dobře pracovat zezačátku.
Jistě jsou lidé, kteří to umí přirozeně, sami od sebe, já to neuměla, já jsem se to musela učit. A vím, že mi to přineslo mnoho dobrého. To, že člověk popisuje, jak se cítí, to používám konkrétně v osobních vztazích.

Pomohlo mi to zejména při překonávání komunikačních zádrhelů během synovy puberty. On si brzo prosazoval svoji osobnost, a já cítila, že na to, že jsem za něj odpovědná(jeho otec bohužel "nefunguje"), tak že si rozhoduje věci sám a mě s tím seznámil až ex post. Já chtěla, aby mě seznamoval předem.
A on se právě tomu vyhýbal, protože si to chtěl rozhodnout sám..pro představu: šlo například o kombinaci volitelných předmětů na 8let.gymplu, automaticky jsem předpokládala, že se se mnou o tom poradí. On si je navolil a kdybych se nezeptala, ani by mi neřekl, jaké.. Tehdy tím, že jsem mu popsala, jak se cítím, mi pomohlo k tomu, že začal on popisovat co a jak cítí on. Hodně jsme se o sobě dozvěděli navzájem a povídali si pěkně dlouho. Jím vybranou kombinaci jsem nezměnila(ani jsem to nezkoušela!), nýbrž to přijala jako fakt, tak, jako jsem přijala ten fakt, že je prostě jiný, než jeho kamarád a spolužák. Ten se doma radil o všem a volil většinou to, co mu doporučili rodiče...
Teď, když je na VŠ, jsem se zrovna nad tím zamýšlela: já bych mu tam bývala zařadila jeden předmět, který teď potřebuje, čili měl by teď o něco "lehčeji na bojišti".
Na druhou stranu zrovna ten předmět, proti kterému jsem brojila, ho vybavil do života spoustou poznatků, o kterých vím, že je v životě použije, takže kdo měl pravdu?
Od té doby tenhle způsob komunikace jsme se naučili používat a je to opravdu velké+.

Dále mi to pomohlo ve vztahu se svými staršími sestrami. Leta jsem se jim vyhýbala, plnila jen "povinné návštěvy". Uplatňovaly na mě to, co byly zvyklé-vychovávaly mě více méně ony, a tak mě i jako dospělou neustále káraly, radily mi a linkovaly, co mám a co nemám dělat. V důsledku čehož jsem zásadně dělala to, co bylo zakázané a byla tak trochu černá ovce rodiny.
Teprve když jsem začala popisovat nahlas to, co cítím-a dál jsem to rozvíjela s tím, že nejsem jejich dítě, které by mělo být stále někam směrováno, či být za něco plísněno atd. teprve potom jsem po krůčkách byla schopna s nimi navázat lepší vztahy.
A ve vztahu s dalšími lidmi jakysmet...

V zaměstnání, tam by to vhodné nebylo, tam se soustřeďuji na věc, kterou řešíme, a jdu do nadhledu. Prostě to neberu osobně...

Co se týká emočních vzorců a programů, tak to je vyšší dívčí.
Já si je pojmenovávám pomocí archetypů podle Carolin Myss. V meditaci jim dávám otázky, prostě zavádím s nimi řeči...Někdy se to podaří, někdy ne.
Když se mi zadaří identifikovat má přesvědčení(negativní, s emočním nábojem), která způsobují, že se motám v nějakém schematu/programu, o kterém sice už vím, ale nejde mi z něj vystoupit, tak pokračuji dál.
Ono identifikované neg.přesvědčení (formulaci věnuji pozornost, větičku/větičky si zapíši na papít) přijímám-prostě se smiřuji s tím, že to tak je, že tuto skutečnost přijímám,přijímám,přijímám. Opakuju si celé tvrzení o přijímání tak dlouho, dokud to "cítím v těle". Pocity jsou přitom nepřehlédnutelné, prostě se mi vždycky na úrovni těla něco děje. Někdy to je hodně nepříjemné a to je, když to nalezené přesvědčení má hodně silný emoční náboj. Pak však přijde zklidnění. Pak pokračuji s větami odpuštění, které jsem si vypůjčila z knih od Luule Viilmy.

Mně dává nejvíc práce "objevit" ta má přesvědčení, která jsou příčinou/kořeny vzorce či programu.

[Renata]

Tooro, dobře, odpovím ti.
Moje projekce tvé reakce( vyjádření zklamání způsobem, kde je kurzívou vypsáno o co jde a podpořeno smutňákem) byla taková, že v tobě níže citovaný text z LWčkova příspěvku vyvolal reakci-"zas se tu ukazuje jako Děd Vševěd a ještě honí dušičky aby si zaplnil ty svoje kurzy". Projekce byla taková proto, že jsem vycházela z letitých diskuzí na rw. A protože u jiných nabídek seminářů, přednášek a terapií přímo nebo nepřímo napsaných takhle nereaguješ. Např.Damaovy, Sunnyiho, možná i jiných,svým způsobem i moje-protože třeba furt vychvaluju kinezku, vždyť i to je nepřímá reklama. Taky jsem si vyprojektovala, že spíš bude problém ve vztahu k autorovi a jeho prezentace sebe samého. Dále to ve mně vyvolalo zamyšlení, jak LW a jeho příspěvky působí na mně a protože se moje projekce emocionálně lišila od projekce tvé, vyvolalo to zas domněnku, že tě asi musel několikrát hezky nadzvednout. A další projekce- LW je hodně "svůj", stejně tak ty a další lidé kteří tu prezentují své názory většinou podpořené vlastní prací vyvolávají dost dobré a podnětné diskuze a neskromně si myslím že i já si jdu svou osobní cestou ne zrovna po špičkách a nenápadně jako šedá myška. A výsledek pro mne z toho složitého projektování? Otázky k zamyšlení a introspěkci: "Dokážu být já vždy dostatečně tolerantní k druhým, dokážu brát příspěvky každého člověka v jakékoli diskuzi bez osobní zaujatosti? Co ve mně ten který příspěvek probouzí? Proč? "

Takže ve výsledku je jedno, jestli se shoduju s tím jak to cítíš v sobě opravdu ty ,ale abych si rozbalila dárek pro sebe,je důležité, co s tím dělám já pro sebe.

Docela tě zajímalo kde to vidím, tak jsem to na základě vlastní projekce napsala.

Ale mě překvapilo, a to docela hodně, že Tebe nejvíc oslovilo slovo odsouzet. Jaké projekce vyvolalo v tobě?

Mě je Tooro úplně jedno co si o LW a jeho prezentaci myslíš, jak ty, tak druzí, jen mě u té kurzívy a smutňáka napadlo, že vždycky může být něco i jinak než si zpravu myslíme ale že se z toho vždycky dá něco přínosného vytěžit. Na to jsem kladla důraz a tomu jsem věnovala značnou část textu.

Jinak řeč je o tomhle kousku textu vytrženém z kontextu, takže výpovědní hodnota se zkresluje.

[toora]

Děkuju Renato za odpověď.

Každý se tu projevujeme „po svém“, ani ty, ani já tu nejsme týden. Ať už je to delší, nebo kratší doba, kdy sem nahlédneme, nebo „přispějeme svou trochou do mlýna“, nedá se myslím přehlédnout, jak někteří z dlouhodobějších účastníků diskuse psali v minulosti a jak píší dnes.
Osobně mne těší, když vidím, jak se třeba z původně nesmělých diskutujících stali lidé s přehledem, a svoje příspěvky píší z vlastní, prožité, zkušenosti.
Vždy tady bylo dost lidí, kteří , dle mého mínění, mají co sdělit, těm, kteří se sem přišli poradit, nebo se jakkoli o tyto věci zajímají. . Někdo z „původních“ si už na RW třeba ani nevzpomene….tak to prostě chodí.
K zmiňovaným „projekcím“ - to, co píšeš, v obecné rovině, vidím tohle dosti podobně.
Zkus si ale číst příspěvky bez toho, abys ses dívala na nick. Poznáš potom který je od koho?
Pokud ano, je to „projekce“ nebo Tvoje určitá zkušenost?
Když se podíváš na vývoj tohoto našeho rozhovoru s Leightem, potom uvidíš, že ve svém příspěvku Míla použil svůj dosavadní „způsob“, ale zároveň něco z toho dávalo jakousi „naději“, že bude mluvit konkrétně, za sebe, tedy z té své „praxe všedního dne“. A v tohle duchu jsem mu potom také položila otázku - s vidinou, že tentokráte to třeba bude nějak úplně jinak, ale nestalo se tak. Proto jsem tuto svoji jakousi naivitu okomentovala slovy „mea culpa“.

Pokud ale čtu řádky Tebou zmiňovaného Sunyiho, či Damaa, je to pro mne s tím, co tady kdy napsal např. Leight, naprosto nesrovnatelné.
Sunyi i Damao se zde dělí o sebe, píší opravdově, z hloubky vlastního prožitku, chodí s kůží na trh, a že při tom zároveň netají to, co je živí, je celkem logické. Nevidím v jejich slovech žádnou prvoplánovitost. A že tohle sdílení je zároveň tou nejlepší prezentací jejich práce? No, tak tomu prostě je. Jinak řečeno, dobré se chválí samo.
Opačná cesta je, kdy hlásám, jak jsem za vodou a při tom nedám nic ze sebe, mi opravdu Renato blízká není, ale chápu, že to můžeš označovat za projekci, já tohle považuju za nutné rozlišování, které nám v životě dovoluje rozpoznat holinky od hodinek.

Když mluvím o rozlišení, potom to gró veškeré práce souvisí především s námi samými, tedy rozpoznáváním skutečného „stavu“ od iluze, kterou jsme si o sobě vytvořili. Nejdřív ji tedy musím uvidět, potom přijmout, tak jak to je, ať už se mi to zdá jakkoli nelibé, a pak s tím teprve mohu něco dělat. Důkladné zkoumání vlastních motivací k tomu neoddělitelně patří. Díky tomuto nahlížení konceptů vlastní mysli, dojde k tomu, že cokoli dovopravdy rozpoznám kdy u sebe, rozpoznám to i u kohokoliv jiného. Jakýmsi „vedlejším produktem“ tohoto procesu je soucítění, tj. nesouzení, ani sebe, ani nikoho jiného. Vidět věci v jejich „nahotě“, diskutovat, neznamená jejich odsuzování.

Tahle zkušenost je nesdělitelná, pokud se ale o tohle „fungování“ někdo začne zajímat doopravdy, potom si to může vlastní zkušeností ověřit.

A tak bych Renato na závěr třeba zopakovala kousek z toho, co jsi napsala, o tom myslím není žádné dišputace:

„Když někdo získá naši pozornost a my reagujeme, je jedno za jaká slova nebo gesta a tváření se ty naše reakce schováme, je jedno jak to prezentujeme navenek, hlavní je abychom dokázali být upřímní sami k sobě.“

[Narya]

Buddha říkal, život je utrpení, utrpení má svoji příčinu v žádostivosti (emoce?), utrpení se lze zbavit, k tomuto zbavení se vede osmidílná stezka.

V buddhismu se počítají ty dobré (=příjemné) i ty negativní (=nepříjemné) emoce a s obojím se zachází jako s něčím co vzniká z různých příčin a je pomíjivé, tedy nestálé a tedy nepodstatné a něco co bychom měli ztišit.
Všimněte si že obojí.

Já mám emoce jako vlny na moři, jednou nahoře, jednou dole. Tohle se mi nelíbí, z tohoto mám strach, tohle mě naštvalo, támhle to mě rozveselilo, tady si užívám překvapení, .... Je přirozené že příjemné si chci nechat a nepříjemného se zbavit. To je prosím to nejranější učení, 3měsíční dítě mi včera dokonale ukázalo jak moc dobře to ví, toto chce, toto nechce a dá to velmi otevřeně najevo. Řeší to přes svůj dobře rozvinutý nástroj - emoce.

Také možná víte, že emoce jsou velmi starý způsob komunikace mezi tělem a naší myslí, psychikou a byly tady dávno před příchodem jazyka. Jazyk nám to všecko zkomplikoval. Už nemáme negativní emoce jen když nám hrozí něco nepříjemného a je potřeba se toho zbavit, už je máme dokonce jen z toho, že někdo něco řekne, něčemu uveříme, dokonce i z toho, že negativní emoce nám působí negativní emoce, protože je taky vlastně nechceme.

Co s tím? Zásadně nepotlačovat, ale "ovládat". Co to znamená, buď budu ve vleku svých pocitů (emocí) nebo já budu ten vozataj co své koně (emoce) bude řídit k harmonickému životu. Je to o citlivosti, vyváženosti. Já své emoce poslouchám a řeším odkud asi přicházejí, co mi říkají a co bych s tím mohla udělat. Někdy mě chytí trochu moc, tak jim musím vysvětlit, že děkuji, ale že on nich potřebuju aby byly mým dobrým "poslem". V téhle dobře bývá těžké odlišit, co je "užitečná emoce -zpravovaj" a co zbytečně probuzená a zbytečně vyvolaná - záškodník.

Občas sebekriticky přemýšlím jestli nejsem málo emotivní a pocitová a jestli bych s tím vlastně neměla něco dělat. Nakonec dojdu k závěru, že to, když ostatní řeší a prožívají své emoce mnohem déle a výrazněji, je prostě jejich způsob a já mám ten svůj, trochu jiný. Přijde mi, že v tomhle mi hodně pomohlo Reiki (Usuiho cesta), vyvážit se, sklidnit se, zažít si příjemný stav, místo neustálého pobíhání od superpříjemných emocí, k supernepříjemným.

M.

[Renata]

Dík, Tooro za odpověď,

mě šlo o to upozornit na to, že ze všeho, si lze vzít velmi dobrou informaci pro sebe bez ohledu na míru toho, kolik toho přispívatel prozradí, vysvětlí. Každého totiž osloví vněco jiného, ať je to věta, slovo, postoj, to je jedno, a je pravdu, že když bude x lidí reprodukovat nějaký příspěvek na jakémkoli fóru, kadžý ho bude reprodukovat jinak, protože si z něj vezme to co ho osloví. Někdo jej přelítne a nečete, někdo ano ale vyždy ten příspěvek přitáhne toho , koho to přitáhnout má. A vyvolá v něm nějakou reakci. A v té reakci se skrývá ten zabalený dárek k sebepoznávání.
Vždycky je na každém foŕu dost lidí, se kterými se budeme názorově sbližovat, nebo způsobem práce, psaní, ale taky dost těch se kterými se nebudeme shodovat, v čemkoli nebo jen v něčem. Ale hodně užitečného mezi řádky dostáváme pro sebe i od nich.
Můžu si dovolit se zetpat sama sebe, co musí udělat někdo, abych dokázala přijmout jeho postoj, reakci bez negativného náboje. A dokážu to, chci to vůbec dokázat? A Je to opravdu tak? Nebo si něco jen namlouvám? A co ve mně vyvolává podobný postoj a proč mě štve a nebo zklame? Proč v něm nedokážu vidět přínos pro sebe?
To je jen pár otázek, které si mohu ale nemusím položit. A pokud možno pravdivá odpověĎ kterou si v tu chvíli budu umět dát bude ten obsah daru, který jsem dostala.

Proto opakuji, je mi fuk, jaký ty a kdokoli druhý k LW zastáváš, a je mi fuk jaký má on ke mně, k Tobě, k druhým. Pokud mě třeba konrétně jeho odpovědˇ donutí že si ji přečtu, tak vždycky hledám to co mi to dá. Buď v textu a jeho obsahu a nebo mezi řádky v mé více nebo méně negativní reakci na to co a jak to tam je napsaná a ptám se sama sebe na co mi to ve mně zazvonilo a co mi to všechno prozrazuje. A takhle přistupuju ke všem příspěvkům.

A vždy je to o emocích. Které se vždy zahlásí v nějaké části těla, pokud jsou s negativním nábojem. A s tím se pak dá báječně pracovat.
Trochu s nadsázkou - když mi nějaký příspěvek způsobí že mě píchne u žlučníku, tak díky tomu vím, že zrovna tohle může být pro mne aktuální téma a můžu začít pracovat na tom, aby mě přéště žlučník nepíchal. A ta cesta k tomu zbavení se toho píchání mi dá spoustu pochopení sebe a druhých, uvědomění si toho co chci já a a co dovolím a proč a co tím pádem dovolím druhým, co jim budu schopna tolerovat a do jaké míry. A mnoho dalšího. a nebo třeba jen potvrzení toho, že takhle podobně jako ten někdo vystupovat nechci, protože ....atd. A můžu se taky zamyslet, jestli někde nepostupuju podobně, i když se nejedná přímo o stejnou situaci.

Netroufnu si proto hodnotit, s jakým záměrem kdo který článek píše-jestli aby zviditelnil sebe a nebo aby našlápnul toho, kdo se našlápnout nechá, aby ho vyprovokoval tímhle nezvyklým způsobem k aktivitě na sobě. To ví jen autor článku a má právo tak jednat. Záleží na nás, co si z toho vezmem pro nás osobně. Možná , že autorovi našlapujícíh článků jde právě o to vyprovokovat lidi k té práci na sobě a nepotřebuje uznání a chválu, protože si je vědom toho co dělá a proč to dělá a s tím koná.Je sám se sebou spokojen. To je důležité- že on sám je sesebou spokojen, my sním vůbec spokojeni být nemusíme, ale to je náš problém a ne jeho.
Pokud takový provokatér donutí alespon jednoho člověka k aktivitě na sobě, tak udělal hodně práce. Někdo uvádí věci v pohyb příjemným způsobem a někdo nepříjemným. Důležité je, že uvede do pohybu, tedy do změny.

[Aika]

ahojky Šamanko
hodně souhlasím s Toorou. Nevím, jestli se tady nebudu opakovat, páč
jsem to hodně přelétla očima....
Jednu zkušenost ale mám : ať máš Reiki nebo ne, náš živoucí systém nás zkrátka vede k sebepoznání. s Reiki je to o to uvědomělejší. Mno... mně osobně po R2 vystoupal takový přehršel témat, že jsem se málem zbláznila... při a po R3 jich bylo hodně, teď taky ještě jsou dál. Jen jsem si vypracovala systém, jak funguju, když mě to přepadne.
Nedávno jsem se zcvokla do knihy Tajemství. Ono je tam hodně príma věcí, ale pochopila jsem totok: Uzavřít se pozitivními myšlenkami je stejně jednostranné, jako být v negaci.
Když na mě negace přijde, můj první krok je: Obnovuji svou celistvost. Beru si zpět co mi patří a vracím, co není mé. To jsem se naučila u Evičky a na mě to skvěle funguje. Pak si začnu uvědomovat, kde jsem k tomu přišla a jak to se mnou souvisí. Vždycky to, co v nás něco vyvolá, má s námi něco společného. A tak se jen uvnitřním a poprosím o řešení. Buďto se pak "náááhodou" s někým bavím na stejné téma nebo "nááááhodou" vidím film, kde se o tom mém mluví... nebo "náááhodou" hrábnu po knize, kde info najdu.
Hele... cosi tady na sebe prásknu, jo? Čtu knihu "když to bolí, není to láska".... a tam stojí titulek "moje osamělost pochází z toho, že dokazuji, jak jsem vyjímečný"... Moje první reakce byla: uf.. to se mě ale netýká... ) ) jenomže uvnitř už jsem věděla, že ano....A tak jsem si to musela pořešit. takových případů mám relativně dost. Byť maličké, ale jsou.
Stání - Polgara - mě naučila, jak být upřímná sama k sobě. Sebepopírání jsem měla mooc silně zakotvené. Dneska už se umím - třeba uklidit stranou, tam se klidně pěstičkami vybušit, zařvat jako tygr nebo do čehosi kopnout - a pak se ve mně nastartuje klid a můžu začít řešit. Spousty si toho takhle pořeším.
Přehnaný pozitivismus je opravdu sebevražda. Je to asi jako kdybych si v noci říkala - že to, že je tma, mi nevadí, neb já pořád vidím světlo A tak jsem vylezla z roušky Tajemství, vybrala jsem si to své pro sebe a snažím se dál vnímat, co mi život ukazuje.
Jup... a když mám velké zatmění a tím se jaksi nechám unést negací, tak si vzpomenu na toho klučíka z Nekonečného příběhu, jak říká tomu svýmu koni, že nesmí propadnout smutku. A to mě "vykopne" zpátky na světlo a pak vím, že za tou negací se skrývá něco, co si na sobě potřebuju pořešit... a už opět v klidu řeším.
Protože všechny cesty vedou do Říma, každý si najde tu svou, jak si s tím poradit... Tak... snad jsem se moc neopakovala a přidala svůj ždibec ku společnému blahu
Alena

[Renata]

Ta knížka , o které Aleno píšeš je opravdu moc hezká, je to skoro jako fajn intuitivní karty. Potřebuješ odpověď a otevřeš na tý správný stránce

Ta metoda se kterou pracuješ je moc dobrá, sama jsem se s ní seznámila před nedávnem a jen jsem koukala , kolik cizích programů jsem dokázala považovat za svoje a ztrácela čas řešit cizí, ke kterému chyběly souvislosti.Mě s ní seznámila Nora Jadrná a na kurzíku jsem tam potkala taky pár lidiček co znám z rw.,a taky si to pochvalovali.

Myslím že i hodně zajímavých informací lze dostat z prostudování 4 typů a dalších info na stránkách Human design. A když si člověk stáhne vlastní mapku sestavenou na základě jména, data, hodiny a místa narození, zas mu to přihodí pár kostiček do skládanky.

Co se týče uzavření se mechanicky do pozitivních afirmací a myšlenek, je to na nic , protože když s tím prohlášením člověk není ztotožněn někde uvnitř sebe, tak se to navzájem neguje. A čemu neuvěří mozek, tak přes to vlak nejede. Ale na druhou stranu, když ti přestanou některý věci opravdu vadit a bereš je takové jaké jsou, s tím rozdílem, že ti to už nerve žíly jako dřív a dokážeš s tím žít v klidu, pak je to fajn a za přehnaný optimizmus to nepovažuju.Nemyslím tím že dělám že to není a že mi to nevadí, ale že to je fakt. Když budu chtít cokoli okecat a stavět se k tomu jakou chci pózou rádoby pozitivní či flegmatickou, tak tělo mi stejně napoví že to pravda není - ukáže to nějakým nepříjemným pocitem, třeba jen chvilkovým. Tělo nelže, to jen my se ho občas snažíme ukecat že to je jinak.
Myslím, že pozitivní myšlení je už v tom, že dokáže člověk jevy a lidi kolem sebe brát prostě takové jací jsou. Nemusí se z nich radovat a jásat z toho ale prostě je respektuje a zařídí se sám k vlastní spokojenosti jak to v dané společnosti a situaci jde. Takže na nějaké stupnici od nuly do plusu je to v klidu. Co je pod nulou k minusu v klidu není.

[Evik]

Chci se zeptat, co to je emoční šok ? Jak se projevuje ? Jestli depresí, nebo apatií nebo nějak jinak...a také, jestli tento šok může být vyvolán nějakou terapií, případně zasvěcením...

Dík

[Damao]

Emoční šok, pokud jsem s něčím takovým pracoval, byl vyvolán něčím, větčinou událostí, kterou dotyčný, dotyčná, prožívali s takovou intenzitou, že ten prožitek zůstal jakoby neuzavřený. Emoční šok nemůže být vyvolán terapií ani zasvěcením - pokud opravdu šlo o terapii či zasvěcení.
Je pravda, že když osoba, který¨á prožila emoční šok, o tom nic neřekne, může se stát, že v důsledku po zasvěcení se dostaví silná očistná reakce.
Dlouhodobé prožívání emočního stresu způsobuje zejména u žen vypadávání vlasů - to naprosto jistě indikuje, že si dotyčná prožívá nebo prožívala hotové emoční peklo. Padání vlasů se může projevit až z časovým odstupem, jakmile se vše v životě jakž takž zklidnilo.

[Evik]

Aha, děkuji, Damao. Ona to nebyla klasická terapie. Jednalo se o týdenní skupinovou terapii - tantru - kdy dotyčný člověk ( R 2 ), bez jakékoliv zkušenosti toto absolvoval. Pak prý měl emoční šok. Sama jsem cítila, že to pro něj není řešení jeho dlouhodobého problému.
Podle mě mohla vyvola ten šok vidina něčeho co se pak ale vůbec nestalo...nesplněné očekávání, frustrace.

[samanka]

Evík: tak to úplně chápu. Tantra sama o sobě je síla, zvláště pokud není člověk trochu připravený. Proto je dobře nejdřív zkusit jednodenní ochutnávku jakou třeba dělá John Hawken nebo si něco přečíst, např. stránky těch, kdo akci pořádají, názory jakými se prezentují a jak to chodí na akci, kam se chystám. Promluvit s někým, kdo tam byl je k nezaplacení, můžete si ušetřit spoustu nepříjemných zkušeností

Ono už objímání s ostatními všech kategorií a pohlaví může být pro někoho problém. Natož týdenní nálož silných někdy dost osobních technik, třeba i v nahotě už může být dost velký šok.

Po pravdě řečeno do tantry v podání některých místních "tántriků" bych nešla ani jako zkušená návštěvnice podobných akcí.

Takže dotyčnému naprosto rozumím. Mám jednu čerstvou podobnou zkušenost, která mi dala docela zabrat.

šamanka

[Aika]

Hezky jsi to Renato popsala... to je přesně ono.. brát věci jaké jsou je rozdíl v porovnání s tím přehnaným optimismem.

[Damao]