Spolupráce s mozkem

[samanka]

Spolupráce s mozkem

Vnímáme signály svého těla a komunikujeme, spolupracujeme s ním. Všímáme si duše a vnitřního Já a co já vím čeho všeho, ale trošku v pozadí je náš dobrý pomocník, naše šedá kůra mozková.
Přitom se rozšiřování spolupráce mezi námi a našim mozkem vyplatí.

Našla jsem v jedné knize dobrý a užitečný nápad, něco jako pozitivní myšlení z jiného úhlu aneb příklady táhnou. Vtip je v tom ukázat naší mozkovně kladný příklad z praxe a říct mu např.: vidíš, takhle si to představuji, to bylo nádherné, že? Co si to zase zopakovat?

Odzkoušela jsem tohle s výborným výsledkem třeba na usínání:
Nemůžete usnout, hlavou se vám honí spousta myšlenek. Oblíbené finty nezabírají. Představa jak se procházíte po jarní louce taky ne.
Takže si vyberete pár situací z reality vašeho života, kdy jste byli spokojeni ba až šťastní, úspěšní, něco se vám povedlo atd. A pak se do toho hezky pooooořádně ponoříte. Se vším všudy, představíte si hlavně ten pocit, jak vám tenkrát bylo.

Jaké bylo blaho v tom horkém červenci, procházet se po písku,
cítit rozpálené vonící borovice, s tím báječným klukem za ruku a všechno bylo čisté, šťastné, nic nás netížilo.
Nebo jak jste byli úspěšní u nějaké zkoušky, jak vám to šlo skoro samo.
Jaké to bylo, když se vám něco povedlo v práci a došli jste uznání a byli jste na něj opravdu hrdí.
Jaké pocity jste měli při vydařené oslavě vás nebo vašeho dítěte, kdy se rodina sešla a vy jste měli nádherný pocit ohromné rodinné pospolitosti.
Nebo ten první okamžik po narození vašeho dítěte.
Jak báječné bylo zdolání Sněžky a jaké pocity spokojenosti vaše unavené, ale zdravé a odolné tělo vám signalizovalo…

Prostě si vyberte pár takových okamžiků a opravdu pořádně se do nich ponořte. Výhodou je, že už proběhly, takže ty báječné pocity jsou jednak skutečné, můžete si je s trochou cviku snadno vybavit a tím v mozku stimulovat libé pocity. Dají se podle libosti rozšiřovat i na barvy, vůně, chutě, co vás napadne. Nejdůležitější je ponořit se do tehdejšího pocitu blaha.
Je to bezpečný prostor, protože v té situaci nejsou žádné mráčky a starosti. Je to takový večerníček na dobrou noc, bylo nebylo…A víte jak se dětem po pohádkách krásně usíná.
Stejně tak, když se to povede, si možná všimnete jak rychle jste usnuli až když zjistíte, že jste zaspali jako já dneska. A budete často překvapeni, kolik takových situací ve vlastním
životě objevíte a kolik těch zapomenutých se najednou s chutí vynoří.

Přemýšlím, že by to šlo využít i při jiných příležitostech:
- představuji si, jak jsme byli s bandou přátel v hospůdce na oslavě kamarádových narozenin a spousta z nich si zapálila a jaký to byl pocit nemít stejnou potřebu, nekouřit,
- představuji si tu radost a potěšení si vybírat oblečení ve velikosti 36 – 38 a situaci, kdy jsem šla na báječné představení v mých oblíbených šatech této velikosti a ten pocit z tehdejší váhy i pohledu do zrcadla.
- doplňte si další vlastní nápady…

Libí se mi na tom to, že tam není nic násilného, žádné chci nebo musím, ale pracuje se s něčím, co si nemusím představovat, protože už to důvěrně znám, zažila jsem to.

Je to pochopitelně další ze spousty jiných možností jak sami sebe
motivovat, jednoduchá, příjemná a hravá.

Takže bych ráda vyzvala mozkovny vás ostatních experimentátorů k vyjádření názorů a doplnění dalších nápadů.

šamanka

[kamo]

Můžu potvrdit, že toto ´pozitivní myšlení z jiného úhlu´ opravdu funguje, protože ho používám už několik let.

Nemám to ale vyčteno z knih, je to spíše z nouze ctnost, protože když jsem se chtěl uspat onou klasickou představou louky, šumícího moře, posezení na lesním palouku atd tak to nijak nezabíralo, a to mám dosti bujnou fantazii.
V té době jsem pokračoval v sepisování ne přímo pamětí, ale zážitků, které sám pro sebe nechci zapomenout a tak jsem tedy večer v posteli začal vzpomínat na určité situace a snažil se vybavit všechny detaily. Dokázal jsem se do toho ponořit natolik, že jsem cítil i např.chuť piva za 2,30 , jakobych se opravdu aspoň mentálně vrátil do období, kdy nic nebyl problém a svět mi říkal Pane a ani jsem si toho neskutečně příjemného relaxu na poprvé moc neužil, protože jsem usnul jako špalek.

Od té doby to často používám nejen jako nevyčerpatelný zdroj energie, ale i jako meditační techniku, někdo při ní lítá na létajícím koberci, nebo já nevímco, já se vracívám ve své vlastní paměti tam, kde mi bylo fajn, prožívám si to znovu a znovu, někdy děj trochu pozměním podle libosti, ale vždycky mě to nesmírně nabije a určitě mám při tom na hubě blažený úsměv
Někdy si i implantuji fungující části těla z minulosti sem do současnosti, třeba když zazlobí koleno, vrátím se do doby, kdy jsem o něm ani nevěděl a půjčím si z něj trochu toho zdraví a když se myšlenka skutečně chytne, tak samoléčící procesy už udělají zbytek. Akorát že těch věcí na repasi nějak přibývá , ale zatím to pořád zvládám sám, naše zdravotnictví mě má rádo, protože do něj platím a zatím nic nechci (pokud tenhle stav vydrží i nadále, klidně a rád budu platit dál, takovéhle výkupné beru).

Jednou mi na to někdo řekl, že se rochním v minulosti a že to zavání patologickou nostalgií, ze které mi jednou může hrábnout...ale houby. Já se nehrabu třeba ve svých starých fotkách proto abych se nad nimi dojímal a bečel za starými časy. Koukám na ně třeba proto, abych se sám sebe zeptal proč na nich nemám ten špek kolem pasu a říkám svému mozku - vidíš, takhle chci zase vypadat, tak teď spravuj co jsi zbabral, jasně že ti helfnu

Ano, taky mi vyhovuje to, že si nemusím vizualizovat to, co stejně někdy znám jen z prospektů a hezkých obrázků, ale že si znovu vybavím to, co skutečně bylo.
A nemusím tak poslouchat úlisný hlas z nahrané meditace, který mě přesvědčuje o tom, jak je to bezva nechat si nohy omývat Tichým oceánem na pustém ostrově. Je to bezva, jasně, ale ještě lepší by bylo, kdyby mě přesvědčoval o tom, jak mě tam hýčkají nádherné domorodky a ne jak poslouchám tropické ptactvo a šumění moře. Ale to už odbočuji.

Takže můj názor je ten, že to opravdu funguje a stojí to aspoň za pokus. V lidech se stále hledá něco špatného, hledají se stresy, nemoci, fobie, různé nepravosti - jistě, je třeba to odstranit, ale proč nehledat a nevyužívat i to dobré co v nás je.
Třeba i tímto způsobem - spoluprácí s mozkem.

[samanka]

kamo: díky, to je přesně ono. Ne babrání se a nostalgie za minulostí, ale ochutnávka a vzorec jaký to byl pocit, když to, co řeším teď bylo
v pořádku.

Udělal jsi mi radost

šamanka

[kamo]

No totok...vyloudit úsměv na Tvé tváři...já se dnes zas nevyspím

[polgara1]

[kamo]

To je skvělé!
Číslo konta pošlu v SZ

[polgara1]

Osobně mám svůj mozek a rozum moc ráda. Logika a podporování mě. VZhledem k tomu, že jsme dostali mozek a intuici, tak to není náhoda. Tak to máme tak prostě využívat, používat. Svého času jsem s tou mou hlavinkou zápasila, příliš mnoho přemýšlení a příliš mnoho negací. Někdy mi přišlo, jak když jde proti mě. Tak jsem si s ní promlouvala a "ukazovala" jí jak je fajn, když jdeme v souladu, jak je dobré když mě podporuje, jak je to příjemné a podnětné a posunující. Jak je hezký pocit vyřešení, završení a že ji potřebuji, že jsme jedno.
Je to skvělý pocit, že je zde pro moji podporu.

Také se někdy vracím pro své hezké vzpomínky. Ladím se na to, jak mi bylo dobře, jaký to byl pocit a přivolávám si ho znovu a znovu. A tím se mi vytvářejí další - nové, protože si je přitahuji.

Hele Mílo a díky moc za tohle vlákno, teď jsem si vybavila jeden moc hezký zážitek z léta - z vnitřního ženy-muže jak mi tam bylo dobře. Já prostě jen byla. A teď si to jdu znovu užít.

[Dzarmi]

No ahoj Stáničko,díky Míle jsem se rozpomněla na tebe,jak jsi mi toto několikrát v různých úžasných chvílích připomněla....třeba když jsme jeli z Rathlinu.....

To bylo božsky

Objímám tě a zdravím čarodějko učitelko moje

Papá

Džarmííí

[Dzarmi]

[Narya]

Přemýšlela jsem co napsat. Krom toho, že je to můj dlouholetý zájem, teď i náplň výcviku a prostor, kde zkouším lecos, neboť mě k tomu vede práce i mými klienty a jde to i tak daleko, že jsem uvažovala o studiu fyzioterapie, abych se hlouběji dostala ke spokojení psychiky ("mozku" těla). Takže teď to bude jedna myšlenka a jeden příběh.

Mě ohromně fascinuje jak lidé mají často asociaci mozek - myšlení a ostatní a zvláště v duchovní sféře se musí odehrávat mimo myšlení, tedy i mimo mozek? Já mám ty různé mimojazykové signály spojeny s mozkem a vůbec s celým designem tohoto těla, mozek je akorát součástí, jedním z efektivním procesorů a díky němu se rozvíjí vyšší koordinační činnost, tak abychom se mohli lépe přizpůsobovat okolnímu světu. Myšlení a jazyk je k tomu další nástavba, efektivní nástroj, jednak k tomu si působit neskutečné utrpení (zlomená noha přestane rychlejš bolet, zlomenou mysl tělo těžce hojí.), ale i působit neskutečné zázraky.

Teď příběh. Skutečně se stal. Muži, které je od roku 1980 mrtev a jehož přístup se mimo jiného učím. Jmenuje se Milton Erickson.

Když byl mladý, žil s rodiči a mnoha sourozenci na farmě, byl zvyklý na těžký život a nutnost poradit si v mnoha situacích. V 17 letech ho zasáhla polyomyelitida (obrna), ochrnul komplet až ke krku. Lékař rodině líčil jak vážná je situace a že se mladý Milton dožije již jen pár dnů. Tuto rozpravu vyslechl a rozhodl se, že tak nechce skončit, posunky matce naznačil, že chce mít postel u okna a dívat se na západ Slunce. Díky péči rodiny dokázal kritické týdny zvládnout, pak mu pořídili houpací křeslo. Celé dny nemohl dělat nic jiného než pozorovat své okolí. Celé vnímání jeho těla bylo nepřirozeně změněné, učil se o tomto novém vnímání. Měl silné přání opět začít chodit, ale zatím měl jen své houpací křeslo a malou sestřičku, batole, které se učilo chůzi. Tu neustále pozoroval a zároveň experimentoval s vyvoláním alespoň minimálního pohybu, představoval si do detailu každý sebemenší pohyb, vzpomínal na to jako menší kluk běhal po venku, pomáhal otci na farmě, propracovával do detailu každý pohyb, každou vzpomínku a zároveň bedlivě sledoval pokroky své sestry. Postupně byť z počátku s obtížemi, se zesláblými svaly se učil znovu ovládat své tělo, došel tak daleko, že se znovu postavil na nohy. Příběh dále pokračoval jeho rozhodnutím, že během léta sjede na kanoi jednu dlouhou řeku, sotva byl schopen vytáhnout loď na břeh jak byl slabý, ale nevzdal se, šel za svým cílem a na konci léta byl ze sotva chodícího chlapce člověk, který se nejen uměl postrarat sám o sebe, ale navíc i zesílil. I když barvoslepost, omezený hudební cit a bolesti ho provázely i nadále.

Nakonec vystudoval medicínu, celoživotně ohromným způsobem reformoval a propracoval nové techniky hypnotické a tranzové práce, dokonale zvládnul práci s bolestí, dokázal v té době pomoci neskutečnému množství "beznadějných" případů a teprve na stará kolena ho oslabení způsobené nemocí posadilo zpět na vozík, ale i to nebylo překážkou, aby pokračoval dále ve své práci a výuce.

Pravda byl mladý, ale lékařská péče v té době nebyla taková, rehabilitace v plenkách... myslím si, že hlavně dokázal velmi dobře propojit mysl - s tělem. Proto to patří sem.

Ernest Rossi dál pracoval s Ericksonovým odkazem a víceméně i výzkumně a "objektivně" ukázal, jak silné pozitivní, inspirativní zkušenosti mění biologický stav těla na nejen hormonální ale i genetické úrovni.

Stačilo, až bude čas, dodám něco ze své pokladnice vyzkoušeného:)

M.