Pokora

[somka]

V jiném vlákně mluvil Psychedelic o tom, jak si při reikování přetáhl nějaký neduh, protože chyběla pokora. Tak jsem se zamyslela.

Co je to vlastně pokora? Jaké to je, být skutečně pokorný?

Moje žití je tomuto asi značně vzdáleno, takže nevím... Resp. byly chvíle, kdy jsem si myslela, že tuším, ale i přes veškerou snahu mi to asi nebylo mnoho platné.

Skoro je mi hloupé se ptát, protože lidé o pokoře tak často mluví a já si připadám jako jeden z posledních, kdo ten význam ještě nebyl schopný objevit...

[lilaa]

Může to být podle mě třeba to, že "sehnu hřbet" před něčím, co se mi nelíbí.

[Dzarmi]

[somka]

[toora]

Ahoj Somko,

Řekla bych, že je docela dobré nad tímhle slovem trochu porozjímat.

A nemyslím si, že je to pro Tebe zcela prázdný pojem, už protože se nad tím zamýšlíš…
Jeho obsah zraje spolu s námi, asi podobně, jako je to např. s láskou.
Jinak ho zřejmě budeme vnímat v pěti letech, jinak ve dvacíti…atd.
Tohle „přijímání a odevzdávání „ , ať už ta tzv. dílčí, či to úplné, mají k obsahu toho slova, docela blízko, řekla bych.

Džarmi tady napsala tohle:
„Pokorně se tedy stavíme k Božímu plánu, respektujeme Nejvyššího.“

S tím by se snad dalo souhlasit…
Problém spíš bývá v tom, jak kdo tenhle „Plán „ vnímáme, a co to „pokorně“ vlastně znamená.
Když v životě tzv. „narazíme“ a pak si někde v koutě lížeme bolavý rány, potom nejspíš chápeme, že jsme si ten Boží plán vysvětlili po svým, nějak blbě.

Existují v podstatě dvě etapy cesty (hodně zjednodušeně řečeno), které nás tý doopravdický pokoře vyučují, a dříve, či pozdějiv na sebe taky navazují.
Ta první je ta hodně bolestivá, nevědomá, kdy si můžeme donekonečna střídavě foukat, dělat, že se mně to netýká , potom zase utržet nějakou tu pecku, oklepat se…a tak stále dokola (a ne že bychom to kdy v minulosti přesně takhle nepraktikovali…)
Je to takový období zn. „Středně hloupý vepřík“.

Dříve, či později, dozráváme do stadia, kdy se přestáváme ptát jakožto oběť: „proč právě já?“… ,
ale převezmeme odpovědnost za to, co se v našem životě děje, a začneme se pídit po tom, proč se to děje.
Někde po týhle výpadovce už není možné přehlídnout další ukazatel, který nám velí ptát se především sám sebe, a začít konečně poctivě zkoumat, co, kdo vlastně ve Skutečnosti jsem.
S tím doopravdickým odhodláním „pochopit“ přijde taky to potřebné know-how.
Učíme se naslouchat sami sobě, odvaze nelpět na své dosavadní komfortní zóně (především té názorové), a s tím se nám začínají odkrývat různé vrstvy, které jsme do té doby neměli šanci uvidět, dostavují se svatý „Aha!“, a s každým dílčím pochopením zároveň taky kapituluje kus naší doposavad zažraný blbosti.
Podmínkou jakéhokoli úspěchu je naše bezpodmínečné otevření, schopnost ztišení se.

Je to lehké, nebo to je těžké?
Je to pokora, nebo není….?

Na to si musí každý odpovědět sám

Katka

[samanka]

Hmmm taky to nevnímám jako "sehnutí hřbetu".
Souhlasím s toorou, že v každém období se vnímání slova pokora
trochu mění. Nebo spíš prohlubuje.

Zkusím popsat, co pod tím vnímám já.

Těžko se ten pocit popisuje. Když bych hledala další slova, která
by mi k ní ladila, tak by to byla úcta k životu svému i druhého, respekt,
nikoliv poníženost. Údiv na tím, co je všechno možné. Ale taky bych tam dala nutkavou potřebu se učit, poznávat a pomáhat. Poznávat sama sebe, svoje silné i temné stránky a z toho všeho vycházející změny nebo vyčištění života. A z toho plynoucí úžas...

Nevím, jak to líp formulovat.

šamanka

[somka]

[sanmoon]

[Narya]

Já to vnímám a cvičím svoji mysl takhle.

Především proto, že má role a mé razítko (alespoň v oblasti školství) má určitou MOC. Mohu do jisté míry kontrolovat a ovládat lidi, samozřejmě s přesvědčením že pro ně dělám to nejlepší a jen prostě "opravuji" jejich nevhodné a špatné návyky, představy, traumata,...

Pokora v mé práci znamená přístup k ostatním lidem, věcem v životě, který mi umožňuje mít vlastní názor a víru, že věci v životě nějak fungují, ale také přístup, že druzí fungují jinak a věři jiným věcem, kterým já prostě nerozumím a je to tak v pořádku. I když já mám mnoho vědění, co mi může a dává pocit, že já to přeci vím lépe, protože jsem študovaná (a to bezpochyby jsem). Pokora je vědomí si toho, že druhému sice mohu nabídnout svoji myšlenku, kterou vnímám jako užitečnější, pravdivější, ale je jen na něm co s ní udělá, jak ji pro sebe využije. Pokorně čekám co s mojí nabídkou udělá a všdy se ptám, je to, co dělám a říkám tomu druhému užitečné, pomáhá mu?

A tak je to ve všem, vážím si toho co sama dělám a čemu věřím, ale vím, že všecko může být naprosto jinak. Pokora neznamená ustoupit, pokud na tebe někdo tlačí se svým názorem (ty mi nevěříš, protože to ještě duchovně dostatečně nechápeš), ale znamená netlačit zpět na druhou stranu a cpát se někam, kde nejsi zvána. Vnucovat světu a lidem okolo své představy Ega, že věci mají být tak a tak, jinak je to špatně.

Já vím, že chceme aby svět a lidi byli podle nás (přijde nám to tak jednodušší), ale VŠECKO MŮŽE BÝT I JINAK...

[smart]

pokora je dle meho laskyplne prijeti, odevzdani se
pokora neni ponizeni se
kdykoliv jsem zazila pokoru, byl to krasny pocit

[toora]

[smart]

Jeste me napadlo, ze pokud poskytuji osetreni, tak pokora je NETLACIT, tzn. byt u toho ale nervat do cloveka svoje prani/dobro. Potom verim, ze i ucinnost je nejvyssi.

Ze by to byla prave pokora, ktera zprostredkovava vyleceni

[Evik]

Pro mě pokora asi znamená nejít hlavou proti zdi.

Umět přijmout s vděčností všechny životní zkoušky, které k nám přicházejí. Nežehrat na osud a uvědomit si, že to, co k nám přichází, je pouze zákon příčiny a důsledku. Nesnažit se změnit to, co změnit už nejde.

Místo toho tuto energii, využít pro sebe, pro svojí vnitřní přeměnu, pro svůj osobní rozvoj.

Asi tak... , ale teprve se to učím...

[kamo]

[toora]