Láska a zrození

[Damao]

Prosím vás, nesnažte se tohle uchopit rozumem. To opravdu nejde.
Nejde o to, co si o tom myslíme, nebo jak to soudíme. Ani nacítit z pozice dospělého to tak docela nejde. Museli bychom se posunout hluboko do stavu, v němž se nachází vědomí na svět přicházející bytosti. Pro takové vědomí je všechno, co posuzujeme, o čem píšete, že to nemůžete přijmout, jenom mája. To skutečné se odehrává v jiné rovině. Lze se tam ponořit - ale není to něco, kam bych doporučoval "pronikat" na zkoušku, bez vedení zkušeného terapeuta. Snad nemusím rozvádět proč.
Je to všechno opravdu více pod kůží.
Psát, co si o tom myslíme, nemá cenu. Co by mělo cenu - přijmout jako hypotézu ten fakt, který jsem uvedl a pak se pokusit procítit svůj život z nové pozice, bez starých scénářů. To by smysl mělo.

[toora]

[samanka]

Jestli nakonec není Májá ten blud, že je na všechno potřeba našroubovat láska a jí všechno přikrýt, aby všechno nakonec vypadalo dobře a všichni byli spokojení, protože je potřeba být happy. Zodpovědnost za vlastní život je taky přijmout a vyrovnat se s věcma, které se nám nelíbí a které jsou pro nás zlé, špatné a bolestivé. Je jedno, že to je JEN náš lidský pohled. Taky jaký jiný, když jsme tu na zemi a jsme lidé. Prožíváme svoje bolesti a problémy a ty nejsou pro nás žádná mája, ale každodenní realita. Láska za každou cenu mi připadá jako iluze a faleš, co se stejně ukáže jako pouhý růžový loupající se nátěr.

Měla jsem zážitek onoho nově vzniklého života a nebyla to ta idyla, jak tu popisuje Karel. A to proto, že jsem sice vznikla z lásky, ovšem poněkud nečekaně. Všechny pocity mám i od matky ověřené.

šamanka

[toora]

Ano.
Světlo tady není proto, abychom zapomněli na stíny, nebo si snad mysleli že neexistují, ale proto, abychom viděli, že stín je jen pouhým stínem.
To, že jen díky Světlu se stín může tvořit, a jen díky Němu můžeme svoje stíny osvítit, nic neubírá na tom, že dokud prosvětleny nejsou, tak se jich bojíme, a i když je stín jen tím čím je, tak ten strach z něj (ze tmy) je skutečnej.

[Damao]

Opravdu mám pocit, že jsme začali o jednom tématu a ocitli se u jiného. To, že je počat nový život je mystérium nikoliv lidské. Tak to bylo předesláno při původním výkladu na semináři Reiki 3 a jiní si to zažili na semináři Vnitřního dítěte. Diskuze v tomto vláknu se točí kolem toho, zda můžeme či nemůžeme připustit, že láska se může projevit jako násilný čin. Připadá mi to jako žvanění "Účastníků zájezdu" na téma masturbace.
Dospěl jsem k názoru, že pro zplození života je nutné, aby se protnuly dvě roviny - rovina "lásky" mezi rodiči a Lásky Boží.
Jestli má někdo za to, že to takhle nemůže přijmout, je to pochopitelné, protože to nehodnotí z úrovně vědomí nového přicházejícího života, nýbrž posuzuje myslí - myslí dospělého (se vším všudy).
Pokud někdo přišel k jinému závěru, než tady za mě prezentovala šamanka, tak je to fajn. Ať se ho drží.
Proto opakuji, že všechno, co tu diskutijeme má smysl jen pro toho, kdo chce a dokáže přijmout to, k čemu jsem dospěl já osobně nejméně jako hypotézu a na základě takto změněné základny (například: z dítěte nechtěného atp. se stává dítě lásky) přehodnotit své scénáře o svém dětství a životě vůbec.
Kdyby jste měli zájem to opravdu udělat a nešlo vám to individuálně, tak je tu možnostr účasti na semináři "Něžná pohlazení pro vnitřní dítě" v Koutech nad Desnou v druhém prázdninovém týdnu v červenci 2012.
Zdůrezňuju, že nejde o to nevidět stíny, ale o zrušení vlastních scénářů o stínech vlastního dětství. O odhalení, co jsou stíny skutečné a co jen námi vytvořené.

[Lendulka]

Nějak jsem nabyla dojmu, že se zde opravdu hovoří o ne dvou, ale dokonce několika různých věcech.

Vážím si tě, Karle, jako člověka a svého mistra a mám tě ráda, ale přesto si dovolím několik poznámek.

Pokud si dobře všímám, Mílina první otázka začala slovy: "Co myslíte".... Takže jsem vyjádřila, co si myslím. Jsem člověk z masa a kostí, leč vědoma si své duchovní podstaty....

.....a přesto, vyjádřit se k tomu, jak se cítí duše, která se rozhodla přijít v těle na tento svět, zplozena aktem násilí, k tomu se cítím povolána asi tak stejně jako vyjádřit se k tomu, jak se cítí obyvatel planety Umchachaaaa 24. sluneční soustavy, když jde v pondělí ráno do práce......

Zkráka jsou věci, které jsem schopna uchopit a věci, které mi v tomto bytí (omezeném tímto tělem a zapomenutím na to, kdo skutečně a úplně jsem) nejsou odhaleny zcela....

Mohu se tedy vyjádřit k tomu, co cítím já. Já teď a tady, taková, jaká jsem.


Nevylučuji, Karle, možnost, že to je tak, jak to vidíš ty, ale je to pro mě příliš neuchopitelné a momentálně to tak necítím. Nesouzním s tím....

[toora]

[Damao]

Tooro, napsal jsem, co jsem napsal. Nechci tu hrát na pálkovanou se slovíčky. Klidně si mysli, že se pletu. Mě jako terapeutovi - a lidem, kteří na terapii přichází - to, na co jsem přišel, pomáhá v terapiích, proto to budu dále užívat, ať si o tom myslí kdo chce co chce.
PS: Jestli se cítíme být nemilovanými dětmi či milovanými dětmi, to je náš postoj a o svých postojích nerozhoduje nikdo jiný než my sami

[toora]

Ty, a všichni, kdo tady co napsali vyjádřili svůj názor na jistou položenou otázku na základě vlastních dosavadních zkušeností. A jak to tak bývá, zkušenosti závěry z nich mohou být odlišné... Tak si tak vedle sebe budou existovat, jako mnoho dalších.
Nakonec...ať už se děje v terapii cokoliv, tak ať už si o tom kdokoli myslí cokoli, důležitý je výsledek.

[okenko]

Tooro,

zaplétáš to, proč? Vše je buď na základní úrovni láska nebo strach.
Je-li pro jednoho znásilnění (pro toho, který znásilňuje ) strachem, je dost dobře představitelné, že pro druhého je to radost - takže z hlediska emoční roviny kladná část.

Motáš-li do tohoto tématu všeobjímající lásku - tak to jsme o pár ne milimetrů, ale metrů jinde. V Africe ji nemusí (ale může) žít ani hlavní šaman kmene. Takže o čem vedeš debatu???

Umím si velice dobře představit, že láska je obsažena i v aktu znásilnění.
Z hlediska toho, který znásilňuje. Pro druhou stranu to tak není.

Tak - jaké miminko zažívá všeobjímající lásku lásku u obou partnerů? Kolik takových lidí si potkala? Znáš konkrétně - třeba své děti nebo rodiče nebo sebe nebo?

[polgara1]

Nemyslím si, že dítě, které vklouzne z jednoty sem do světa, tak neví-necítí rozdíl mezi láskou a něčím jiným. Myslím, že to dítě vnitřně ví, že naše duše, která sem jde ví.
Druhá věc je, proč si vybralo se do takových podmínek narodit, proč to pro svůj životní příběh potřebují.
Osobně považuji za přínosnější vést dotyčného k tomu, že se stalo to a to, protože když si uloží něco v rozporu s pravdou, tak ho to bude stejně konfrontovat.
Věřím, že je láska všudypřítomná, věřím, že je v okamžiku početí přítomna boží láska, ale to, že je vždy přítomna láska rodičů se mnou nesouzní.
Cítím, že se vesmír raduje, že se zrodí nový člověk, který to tu obohatí. Cítím, že na začátku cesty (početí) každého z nás je velká radost, jsme jí obklopeni. Koneckonců je to slavnostní okamžik a nikdy nevznikneme náhodou. Je to dopředu naplánováno.
Ale to, že dítě vznikne a mezi rodiči je vždy láska, to tam necítím, forma aktu je rozdílná.

Prošla jsem si vnitřním dítětem a prošla jsem rituálem zrození u Damaa stejně jako Šamanka a Lendulka. Také ten prožitek o kterém mluví nemám.
Prošla jsem si okamžikem početí, pak vlastním prenatálem a i svým narozením.
Zatím jsem u každého pozorovala, že má právě ten správný zážitek pro něj, že se mu vyjeví, co má vědět, znát. Někdo zjistil, že byl milován. Někdo zjistil, že se mu nechtělo z bříška ven, bylo mu tam dobře.
Já se na svět moc těšila, nemohla jsem se dočkat co všechno uvidím, zažiju. Šla jsem do toho s chutí a radostí, byl to překrásný pocit. Fajn, že jsem si ho teď připomněla.

P.S.: O tom, jestli nás rodiče milují nebo nemilují a nakolik a koho nerozhodujeme my, ale oni.
Na nás je nakolik si dovolíme být pravdivý a tu jejich lásku vidět nebo nevidět.

[zeto]

[toora]

Tak, jako většinou, tak i teď s tím, co zde Polgaro píšeš, souzním.

Okénko, tvoje osobní interpretace mého sdělení ve smyslu "všeobímající lásky" jsou mylné, vím o čem píši a proč, nic ve zlém, ale fakt, že mně zřejmě častokrát nerozumíš (soudě z některých tvých reakcí) mne niktrak nermoutí.

[Damao]

Pro polgaru: Stáňo, je to zvláštní, ale zřejmě nesouzníme ve většině těch rozhodujících věcí:
Co osobně považuju za důležité a přece jen chci zde ještě okomentovat:
- poznání promítaná do semináře o vnitřním dítěti se stále zdokonaluje; takže dnes už je to přece jen jiné než před lety (což mě těší)
- o tom, zda a jak nás rodiče milují samozřejmě rozhodují oni, ale o tom, jak to my vnímáme, rozhodujeme my, rozhoduje o tom vnímání dítěte a to, co si později po celý život chceme z období prenatálu i raného dětství pamatovat - vytváříme si scénáře o svém dětství - často se v praxi setkávám s tím, že se liší scénáře dítěte a rodičů - to velmi obšírně pojednává nauka o ego-stavech a transakční analýza; ale liší se dokonce i to, co si o dětství, rodičích a domovu pamatují jednotliví sourozenci - tudíž není tu žádná "objektivní realita"
- není žádná objektivnbí metoda, podle které lze zjistit, zda co, co si pamatujeme, reálnému stavu věcí odpovídá - z toho vyplývá, že si můžeme záměrně připamatovávat, či pamatovat to, co nám prospívá a můžeme postupně zavrhnout všechny scénáře, které do našeho života vnáší obavy, strach a bolest - nejedná se o manipulaci, je to uplatnění našeho práva nehledat stíny, ale obracet se do Světla.
Každý z nás si nese svoji odpovědnost za to, zda hledá Světlo, nebo se zabývá vyhledáváním stínů, zda "krmí bílého nebo černého vlka" zejména, když takové vyhledávání stínů aplikuje nejen na sebe, ale i na své bližní.

[blankas]