OSOBNÍ ODPOVĚDNOST

[toora]

[toora]

[Aika]

Lendulko - kádrovák fakt ne zapotřebí být )))) I tys udělala to nejlepší, co bylo možné.. já o tom nepochybuji a ty se tím nenech rozhodit...

Znovu zopakuji excelentní větu od Stáničky: Nahoře nás nebudou posuzovat podle toho, co o nás řekli ostatní, ale podle toho, co jsme my udělali a jak - jak jsme to cítili... To vnímám já jako nejdůležitější a to mě posunuje dál...


Ráda bych sama za sebe ještě shrnula svůj postoj - ať se k němu někdo přidá nebo ne.

Přišli jsme sem, abychom se učili. Učíme se skrze prožitky. Každý z nás má jedinečný individuální prožitek, který je nepřenosný a nesdělitelný. Chceme-li někoho pochopit - pak se domnívám, že i to je rychlá cesta do pekel. Víme my snad, proč ten a onen člověk potřeboval prožít to a ono? Co to jemu přineslo (a spoustě dalších), co my, lidi, nedokážeme hlavou vymyslet a pobrat? NEdá se všechno logicky odůvodnit a posoudit. TO ani omylem.
To, co pro sebe můžeme udělat je, dát si úctu. Dát si úctu vzájemně a dovolit sobě i druhým jejich individuální prožitky. Já osobně se domnívám, že největším zlem je právě snaha pochopit druhé, aby oni dělali něco jinak. Ne. Osobně cítím, že každý člověk si něco nějak prožije a pro něj samotného je důležité, aby se s tímto prožitkem srovnal. Aby nebyl posuzován ani odsuzován ani rovnán někým, protože někomu to nevyhovuje.
Když přijdou klienti na terapii, jejich největší obavou bývá to, že jsou posuzováni za to, jak co cítí - to je ale jejich individuální věc. Stejně to vnímám u sebe. Strach někomu sdělit něco, co jsem prožila, protože on to potřebuje rozpitvat, aby to něco přineslo někomu dalšímu. Fajn, ale všeho moc škodí, protože já, ze strachu, aby se mi nestalo to, co druhému, budu obcházet svůj vlastní problém a nedovolím si jej prožít! TO je průser! ODsoudíme útulky - no dobře, fajn - ale!!!
V tom původním vlákně jsem napsala svůj příběh - to, co mi tento můj akt dal. Já jsem si ho prožila skutečně a opravdově od A po Z. Dovolila jsem si ho prožít. Také jsem si ho dovolila sdílet. A to je myslím to - rsp to, co já cítím ,že bychom měli udělat. Ne si vytvářet dopředu paniku že nás bůh potrestá, lidi odsoudí... ne! naopak. Dovolit si to prožít naplno a mít z toho užitek. Já cítím, že mně osobně ten můj počin přinesl něco tak obrovského, že to hlavou člověk nevymyslí. Dovolila jsem si důvěřovat své intuici a svému srdíčku. POsunulo mě to dál. Toto cítím, že je to, co bychom měli sdílet. Vzít si to, co nám to dalo a přineslo. Tím se učit. Aha, on si to dovolil prožít a nebál se. Já si dovolím prožít to svoje. Protože jsme každý individualita a beztak se to pak všechno v jedno spojí.

Myslím, že peklo si tvoříme uskřinutím, teoretizováním, vysokými duchovními řečmi, namísto toho, abychom sdíleli prožívání a to, co nám který jednotlivý akt našeho konání přinese dobrého. PRotože aŤ to člověk posuzuje a pitvá se v tom jak chce - jsem si jista, že pokud jednám v souladu se svým srdcem - a já jsem to tak sama za sebe opravdu cítila - pak se mi otevřou brány pochopení a přijetí. Nikdo mi nedal dopředu návod na použití sebe sama. Já se tvořím tím, že si dovoluji prožívat a poznávat. Viz nádherný příběh od Nealla Walshe O dušičce... Sledujme, co se v nás děje a učme se podpořit se vzájemně tím, že si dovolíme prožívat. Jinak můžeme jen studovat knihy a v praktickém životě se nikam nedostaneme.

Na každý takový příběh a prožitek se dá vždy napsat: prožil jsem sám to a to, vím a umím to a to a já bych zkusil nebo udělal ještě to a to.... A taková odpověď - cítím já, ponechává plnou úctu tomu, jenž něco vykonal a zároveň mu otevírá možnost se poučit a něco si z toho vzít, pokud to tak bude cítit. Namísto otázek: a co jsi pro to udělala? - To už mi totiž zní jako posuzování...

Svůj příběh se vším všudy jsem vylíčila, svůj názor napsala. Nestydím se a neoddávám se již více strachu z posouzení nebo odsouzení nebo něčí potřeby pochopit, co jsem já prožila. I kdyby se někdo snažil napsat varování předem, každý někdo jiný si prožije ten samý příběh jinak. Když dva dělají totéž.......

Osobně cítím, že pokud se budu pitvat ve snaze pochopit něčí příběh, pak se sama ale mohu dostat do situace, kdy si to budu nucena sama prožít. CHtěla jsi to pochopit - nuž, tady to máš.. prožívej a chápej... a beztak to bude jinak....

Apeluji na to, abychom se, jako duchovní bytosti odpoutali od snahy někoho chápat a vytvářet návody, jak to mohlo nebo podle někoho a něčeho mělo být jinak. Namísto toho, abychom si dovolili si prožít beze studu i zde, veřejně, svoje příběhy. Beztak to, co máme umět, si prožijeme - ať jsme o tom četli padesátkrát nebo stokrát. Tím uvolníme ze sebe to, co nás bolí a můžeme se posunout dál. Však -..... v terapiích to tak funguje, nebo ne? Vyřknu co mě bolí - a v ten okamžik se spouští léčebný proces.... ale... moc teorie... třeba je to všechno ještě jinak....

Děkuji všem za sdílení všeho a Reikiwebíku za to, že jsem se zde mohla vyjádřit.. .

[okenko]

Tooro,

po Tvem navratu z nemocnice, pejskovi
trvalo jak dlouho nez zase uveril, ze je vse
v poradku? Mluvila jsi na nej nebo se s nim mazlila
ci uveril treba po mesici, ze uz jsi zase u nej?
M.

P. S. je to zvlastne znejici, ale kockam rikam, kam jedu a
kdy se vratim, doma s nimi nekdy mluvim posilanim
obrazu, ony to "chytnou".

[toora]

[toora]

[Aika]

Katko, děkuji ti za všechny odpovědi, protože věřím, že vše je k něčemu dobré. I já si zde najdu něco pro sebe dobrého.

Nemohu se k tomu dál vyjadřovat, protože to necítím jako smysluplné. Jen bych dál plnila řádky..

Díky všem
[/quote]

[okenko]

Tooro,

silný příběh. Pravděpodobně jsi po návratu nevěděla, zda jsi zcela zdráva,
což zvířátka vědí. Jsem přesvědčena, že každá moje nemoc a následné ´´uzdravení´´ mě změnilo. Tudíž jsem opravdu následně trochu odlišná.
Prostě už jste nebyly obě jako před tím.

Takové malé povzdechnutí... Strejda ve svých 86 letech říkával, že už vše pochopil, ví, jak, ale nikoho to nezajímá a on už nemá sílu.... Životem se učíme a asi nejtěžší jsou momenty, kdy si vzpomenu, jak jsem ´´vychovávala´´ ve svém mládí syna...

Přijetí, přijetí, přijetí.

Vlastně se nic nemění, stále dělám to nejlepší, co umím....

[Aika]

[toora]

[toora]