OSOBNÍ ODPOVĚDNOST

[toora]

Pokračování diskuse z vlákna: !Vyzkoušejte si odpuštění láskou s Reiki"
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ

[samanka]

Aha, už chápu, proč jsi, tooro, neodpověděla na otázku ani Aice ani Lendulce.
Protože vlastně vůbec nešlo o žádnou pomoc radou, ale jen to rozpitvat
a odsoudit co všechno udělaly špatně a jak se provinily. O pejsky vlastně vůbec nešlo!!!
Klasika.

šamanka

[zeto]

Jen Vám zkouším hodit rukavici .... protože vás mám rád obě dvě.

Tooro: Opravdu někdy působíš jako encyklopedie, která MUSÍ MÍT VŽDY PRAVDU. Respektive, dle Tebe jí VŽDY MÁŠ. (tak působí tvá komunikace - vůči nám nezkušeným a nemoudrým)

Šamanko: Všiml jsem si, že tu máš pokaždé nějakého protivníka, vůči kterému jsi na ostří nože. Byl to Krabas, ted Toora, stačí aby "napadl" něco citlivého v tobě a ty se rozezníš jako zvon v kostele a biješ na poplach seč Ti síly stačí.

Zetíku: Jsi dokonalej, krásnej a úžasnej:)))) hihi:)

[Dizzy]

Také mi založení nového vlákna připadá jako snaha o nezodpovězení zcela konkrétní otázky (konkrétních otázek). No nic, zřejmě se žádnou skutečně hodnotnou zkušenost nedozvíme.

Ahoj Mílo. Ty si tedy koleduješ o to, aby ti zase bylo řečeno, že "zase jenom tak vysíráš". Tohle moudro si budu ještě dlouho pamatovat. Jsem si myslel, že jsem na jiném fóru, když jsem to četl...

[zeto]

[Roso]

Citím, že tady mám napsat svůj příběh.
Před více jak 4 rokama jsem se odstěhoval od manželky a své dcery. Po nějaké delší době ji zemřala maminka a zůslal po ní malý knírač,kterého si vzala k sobě. Celý život byl zvyklý být s tchýní od rána do večera a tak neuměl být doma sám a štěkal. Exmanželka ho nemohla mít v práci a já ano, takže jsem ho přes den měl já a po práci jsem ji ho dal.Bydleli jsme kousek od sebe.
V té době byl v dost špatném stavu, protože s tchýně stahoval strachy. V noci vůbec nespal, seděl, třásl se a zhluboka dýchal. Exmanželka se vůbec nemohla vyspat a tak mně požádala, zda bych ho mohl občas mít u sebe přes noc. Ze začátku jsem se taky nevyspal a dost mně to vytáčelo a byl jsem i hodně zuřivý, vztekal se a dokonce ode mne i něco schytal. Pak jsem si ale uvědomil, že přece mám reiki a duchovně na sobě pracuji, tak co to tady předvádím. Začal jsem ho brát jako malé dítě. Držel jsem ho v náruči a mnoho nocí jsem s ním probděl, kdy on se třásl a zhluboka dýchal. Postupem času to přestalo úplně. Zajimavé ale bylo, že u mně už byl v pohodě ale u exmanželky stále ne. Navíc se občas stalo když ho nechala doma samotného, že ji tam něco roztrhal. Pochopil jsem, že je to taky o jejich energiich a o jejim vyzarovani. V te dobe jsem se snazil mit s exmanzelkou pratelsky vztak ale ona porad kopala a tvarila se na mne nastvane. Jen diky tomu, ze jsem mel u sebe jejiho psal se chovala vice vszticne ale davala to dost najevo, ze ji neni vhod, ze pro ni delam tuto sluzbu.
Nakoc se stalo,ze Andy byl u mne v podstatě pořád. Ze začátku to bylo tak,že když jsem chtěl nekam jít, tak jsem ho dával k exmanzelce aby doma neštěkal. Jenomže postupem času to pro ni byl čím dál větší problém. Já říkám, že jsme si na sebe zbyli.
Dalsí důležitý moment byl, když onemocněl.Měl nějakého parazita a hnisala mu celá kůže.Děsný smrad.Chodil jsem sním po doktorech a nemohli na to přijít co s tím až u jednoho specialisty. Léčil jsem ho skoro 3/4 roku a stálo to velký balík peněz. Exmanžela mně nabádala, že by bylo lepší ho už utratit. Bude mít v březnu 15 let. Já ale veděl, že to neudělám.
Je toho mnoho co bych mohl o něm vyprávět.
Snad jen ještě jednu příhodu. Andy byl hrozně uštěkaný. V práci štěkal na spoustu lidí když přišli k nám do kanclu. Uvědomil jsem si, že ale zrcadli můj vnitřní stav. Čím víc jsem meditival a sklidňoval se, tím víc on byl vklidu. když na někoho vyráží a štěká, tak vím, že je něco ve mně co potřebuje sklidnit.
Moje dcera ho miluje a nenechá na něho dopustit. Když je se mnou, tak se o něho stará...
Teď se dostanu ale k podstatě věci. Andy je můj nejlepší a nejvěrnější přítel. Nemyslím to teď z pohledu pes přítel člověka. Beru to z pohledu duše. On je pro mně tím NEJVETŚÍM UČITELEM a já děkuji Bohu, že jsem to rozpoznal. Je v něm vělmi silná duše, která mně vede a učí. On je mé zrcadlo. Bůh mně ho seslal abych mi pomohl na mé duchovní cestě a já za to cítím v sobě velkou pokoru.
Ano. Ve spoustě ohledů pro mně představuje hodně omezení v tomto fyzickém světě ale vždy jsem našel přijatelné řešení. Ano. Někdy se na něho vztekám zlobím a zuřím ale to jen do té doby než si uvědomím, že ON JE TADY PRO MNĚ a ne já pro něho. Pomáhá mi rozpouštět MOJE bloky.

RoSo

[toora]

[toora]

[toora]

Roso, jsi tady zřejmě jediný, kdo porozuměl tomu, o čem píšu.
Moc krásný čtení je to pro mne a děkuji Ti za něj. ♥

Původně jsem chtěla směřovat odpověď Ledulce, ale nějak se to na vedlejším vlákně vyvinulo tak, že to někteří považují za důležitější něco psa odnaučit, než díky psovi (nebo jiné bytosti) vychovat sám sebe.

Existuje zde jakási vyšší zodpovědnost, vyšší schopnost rozlišovací a empatická, ke které bychom měli, domnívám se, všichni směřovat.

Ano, dostáváme se do jistých životních situací, kdy je nutné například rodiče, dítě, či partnera svěřit do odbornější péče než jakou jsme schopni zajistit jim my sami, svými možnostmi a silami. Nečiní mi žádný problém, se do tohoto vžít a tato řešení pochopit, jako pro obě strany lepší, než jaký byl dosavadní způsob, když tomu tak ve skutečnosti je.
Avšak existuje něco, co se za toto vydává, co tak může vypadat, ale je to tomu na hony vzdáleno a to je odložení člena rodiny do chudobince, pejska do psího pasťáku a dítě do dáckého domova. Jak se říká v onom známém moudru „Když dva dělají totéž, není to totéž“.
Aby nedošlo k nedorozumění, chápu, že v životě člověka může nastat situace krajní nouze, dokonce až ohrožení života, a potom mi toto přijde jako sice ta nejzašší možnost, avšak pro přežití zcela nezbytná.

Vždy ale, a to bych si dovolila zdůraznit, rozhoduje, naše zralost, jak s danou situací naložíme, respektive, jak hledáme řešení a která všechna do té doby konečného rozhodnutí vyčerpáme.
Zde hraje roli především naše schopnost empatie, láskyplnost, prostě inteligence srdce, a ta zase rozhoduje o tom životě, osudu našem.

Pokud Aika uvedla, že bylo důvodem odložení pejska „čůrání a kakání doma“ a nesourodost v potřebách jejího psa a jejích, v mých očích tedy toto, tyto kusé informace, ze kterých mohu v tuto chvíli vycházet, nejsou důvodem, abych psa odložila do ještě horších podmínek, než jak tomu je v té péči (i když nedokonalé) mojí.
Samozřejmě, že celistvý obraz o situaci bych si mohla udělat až z úplných informací, proto jsem bych bývala byla nejraději, kdyby bylo možno si udělat objektivní obrázek o situaci z těch informací úplných, bohužel nestalo se tak. Na to o něčem nehovořit je každého naše právo a také jen my můžeme zjistit, proč chceme, nebo nechceme o něčem hovořit. Jestliže se sami z něčeho viníme, těžko bychom potom chtěli se tímto zabývat ještě veřejně. Pokud je naše svědomí opravdu čisté, není se čeho bát, není co ztratit.

Mně však tento fenomén odkládání bližních svých připadá natolik důležitý (a pro naši karmu určující), že jsem si troufla zde tuto otázku naší odpovědnosti předestřít.

Do svých čtyřech let jsem měla vlčáka Dona, resp. pes měl mne, protože se o mne staral jako nejlepší přítel a psí táta, a já jsem většinu času strávila v jeho blízkosti a nejlépe v jeho boudě.
Bylo o mne tak velmi dobře postaráno.
Tvrdím si říci, že tak, jak on cítil mne, rozuměla jsem svým dětským, lidskými předsudky nezatíženým vědomím, těm pocitům jeho, psím.
Potom jsme byli od sebe násilně odtrženi (díky logice dospělého, že tento pes se s námi jinam nepostěhuje) a tento zážitek ve mne zůstal navždy.

Mnohem později jsme si s manželem a dcerou pořídili psí slečnu, původně tedy bylo štěně pro dceru, ale jak to tak bývá, péče o ni byla především na mne, a tak není divu, že pejsek přilnul nevíce ke mně. Bohužel došlo k tomu, že jsem omarodila s musela jsem pobývat několik měsíců v nemocnici. Podotýkám, že pejsek zůstal v péči rodiny, nikoli tedy mezi cizími, i když situace tehdy rozhodně nebyla jednoduchá, dcerka v tu dobu pečovala o svého nedávno narozeného syna, sama tedy byla v pro ni nové a takto náročné životní situaci.
Když jsem se vrátila na pokraji sil z nemocnice, nelítostnila jsem nad sebou, ale pobrečela si nad tím, jak se toto odloučení podepsalo na našem pejskovi. Dalo by se říct, že po té stránce fyzické mu bylo po tu dobu poskytnuto naprosto vše, co k dobrému životu potřeboval, tedy šlo skutečně o to, jak strádal tím, že jsme nemohli být spolu. A vzhledem k tomu, že mám dar občas spontánně cítit to, co cítí některé zvíře, mohlo mi to srdce utrhnout.
Postupně jsme se tedy začaly ze všeho prodělaného jak pes, tak já, zberchávat.

A tak tedy, považuju za důležité, mluvit o možnostech, které dnes jsou, pokud si my nevíme se psem, a svým postojem k němu, rady, a tím pádem pes s náma, protože vím, co to jsou psí útulky a co tam ti pejskové prožijí a prožívají, byť by tam byli jen jeden jediný týden. A nejde o nic jiného, než o vyčerpání všech možností, které tu jsou, než se uchýlit k něčemu takovému, jako je odložení psa do útulku.
O lidských členech rodiny ani nehovoře, resp. principy toho, jestli „ano“, či „ne“ jsou stejné u všech bytostí, za které neseme, ať už plnou, nebo třebas jen částečnou odpovědnost.

[Beppe]

toora: Ty si zde osočila dva lidi, že odložili psa z podle tebe v podstatě malicherného důvodu, že jim počůraval a pokakával byt. Tvrdila jsi, že je přece snadné psa toto odnaučit. Na opakované výzvy k podání onoho receptu nereaguješ resp. reaguješ odbíháním od tématu . Bylo by na místě buď ten recept konečně předložit nebo se dotyčným omluvit. Takhle to působí pouze jako snaha někoho shodit a udělat z něj necitu. A pak když dojdou argumenty, dát se na útěk za průběžného vytváření mlhy co by se dala krájet. Vyvoď tedy konečně tu OSOBNÍ ODPOVĚDNOST co sis dala i do nadpisu.

[toora]

[Beppe]

[okenko]

Tooro,

píšeš - jediný, kdo mě pochopil, je....

Tož bych začala u sebe a zeptala se, jak to, že jediný, kdo mě
chápe ,je jeden jediný? Protože jak správně píšeš, problém je vždy
u Tebe, ne u toho psa.

Píšu-li povýšeně - Mistr - žák, seberu tyto plody.

Shoduji se s Tebou, že zvířata mi vždy zrcadlí mé problémy. Při metodě , se kterou pracuji - ho oponopono -to ani jinak nejde.

Lidé se Tě ptají přesně na to, na co se Tě chtějí ptát. Ty píšeš přesně to, co chceš psát. Posuzování tohoto je přinejmenším diskutabilní.

Tak to k reakcím, které čtu.

[Aika]

Roso... tvůj příběh je pro mě smysluplným.. díky...oslovil mě...

[Evik]