Agresor

[Beppe]

Lendulka: Jak jí mohli vyhodit, když už dala výpověď sama ? Mimochodem šla sis stěžovat na to nepacený pracovní úterý nebo si od toho upustila ?

[Aika]

Lendulko...
tady už výborných rad proběhlo dostatek, ale já jsem si vzpomněla na to, co jsem prožívala taky.... jednak agresor přichází, aby nám cosi zrcadlil - o tom není pochyb.
Vzpomněla jsem si na fantastický zážitek z R3 Já - agresorka (mně si málokdo dovolil oponovat, ale jakmile byl silnější agresor, byla jsem maličká jako hlavička od špendlíku). To jsme se na R3 rozdělili právě na typové skupiny. Když jsme končili, rozešla jsem se - sic s úsměvem - ale proti tazateli. A se stejným úsměvem mu povídám: "hele, bacha, já jsem agresor, jo?" (to jako aby to fakt pochopil ) ) ) a on vykročil proti mně a povídá:" co blbneš? Co to tady na mě hraješ?Vo co ti jde?" - no... a to bych ti přála zažít tu obrovskou energetickou "tsunami", která tam proběhla. V tu ránu jsem stála jako přibitá, maličká, nehybná, s pusou na břiše. Fakt. Ještě dlouho jsme si pak z toho tropili žerty. Jenomže ten efekt - ten tam panečku byl. Tož... i tak na ně jde jít...
Další možný způsob je, vizualizovat si sebe a naproti sobě šéfku. Představit si tu situaci, kdy ječí, nacítit se na sebe - co cítím, proč to tak cítím? A zpracovat si tyhle vnitřní pocity.
Další možností je si v ten okamžik říct:"beru si svou část zodpovědnosti za tuto situaci" - a zkrátka to pustit, nechat to být, protože to už není tvá věc. Tady jde jen o to, pokud jsi něco neudělala správně - za to přijmeš zodpovědnost, za víc nic. Sama uvidíš, jak to energeticky báječně funguje. A ještě mě napadlo - to jsem dělala, když jsem se učila - stejně jako teď ty, vycházet s takovými lidmi - když šéfka řve, představíš si, jak k tobě letí ta její energie, rukou před svou 3. čakrou tu energii sebereš a jakoby ji vrhneš - pošleš - zpátky k ní. Tato poslední metoda, řekněme, je dobrá, když potřebuješ zůstat v práci v klidu. Doma každopádně doporučuji rozebrat svoje pocity - a co mi toto přináší/ubírá. Určitě tě tahle situace má něco naučit.. vždyť to víš.. jsi velice vnímavá a intuitivní...
Držím palečky pa, Alena

[Lendulka]

[Zip]

Aika- Chachá,tak na to opravdu nejde zapomenout Alčo,to byl opravdu vítr...

[Lendulka]

[Zip]

[Lendulka]

[toora]

[Beppe]

My ty ovládací dramata hrajeme s manželkou, tak jako napůl vážně, napůl jako hru a vybijíme si tím vztek. Oba víme že je to jenom hra, takže si neubližujeme. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale pomáhá to uvolnit energii. Nebo možná spíš nějákou získat.

[Aika]

mě ještě cosi napadlo:
Ten článeček od Toory - tedy byl pro Lenku, ale já ho taky zkoukla je moc príma.. představit si hněv jako čokoládovou figurku - hned jsem to vyzkoušela - je to moc príma...

Pak ještě - z čisté ryzí podstaty srdce, je vztek a hněv nezpracovaný prožitek. Vlastně tím voláme o pomoc. Za každým takovým projevem se
skrývá bolest srdce. Mám vyzkoušeno - podle báječné metody autora Joa Vitale - Svět bez hranic (http://www.cintamani.cz/vitale/), že nejlepší - a totiž výsledkem nejtrvalejší je se dívat na toho daného člověka a opakovat si: miluji tě. Jakkoli se to na první dojem může zdát fádní a třeba hloupé - mně to fungovalo.

Beppe - hrát doma ovládací dramata - pokud si uhlídáte hranice - je to na vás Já osobně si velice ráda doma vychutnávám ten úžasný klídek a pohodičku.

pa, Alena

[toora]

[Aika]

Tooro, bývala jsem hodně velký agresor.
Takže, když to vezmu čistě ze svého hlediska, bývala jsem "agresivní", když jsem chtěla někoho "chránit". Stačil vystrašený pohled kolegyně a ze mě se v tu chvíli stala tygřice a jala jsem se řešit křivdu na kolegyni spáchanou. Potíž je v tom, že v tu chvíli se v člověku nakumuluje strašlivé množství energie, doslova se "vaří krev" a člověk má bohužel, jaksi zatemněný mozek. Čiliže unesen svým pocitem vrhá se do akce, aniž by přemýšlel.
Na straně druhé, řvala jsem na děti, nadávala na kde koho. Vlastně to byla vnitřní bolest z nezvládnutého. Když jsme třeba nestíhali, někdo nefungoval dle mých představ nebo jsme něco nemohli najít, začala se ve mně "vařit krev" a já řvala...V tom varu se to nedá zastavit. Musí pominout ten okamžik, který mě "rozvařil", pak zchladnu.

Hodně jsem si dala záležet na zvládnutí svých pocitů a došla jsem k tomu ,že svou ženskou stránku zakrývám mužskou. Než bych si přiznala a zpracovala svou slabost a pobrala svou vůli, bylo jednodušší se zahalit tou mužskou, všechno seřvat na jednu hromadu a bylo pořešeno. Za nějakou dobu začaly doléhat pocity pravdy... Byl to strach z toho, že se ukáže, že nejsem dokonalá. Dokonalost pro mě byla hodně stěžejní. Vnitřní hrůza z toho, že si nedej bůh někdo začne myslet, že jsem pochybila a přestane mi věřit, bude si myslet, že na něco nestačím.

Každý z nás má své vlastní zážitky a prožitky a zkušenosti. Tudíž každý z nás - většinou ještě jako dítě - zažíval trauma, většinou trauma z nedokonalosti, z toho, že mě ostatní nebudou milovat. Pocit, že ani tak nejsem milován, natož když budu chybovat. Za své agresivní výlevy se sice stydíme, ale je to jediný způsob, jak přežít a nemuset řešit, co mě tedy skutečně trápí.
Důležité je přijít na to, proč mě něco rozčiluje, co mi to způsobuje, kdy jsem tohle zažil.
Mám zkušenosti s tím, že agresivní jsme v situacích, kdy na něco nestačíme, jen si to nedokážeme přiznat a zpracovat. Vzít za sebe zodpovědnost. Smířit se se svou omylností. V podstatě takhle člověk nahlas pláče... uvnitř to totiž šíleně bolí. I ti nemluvní, i baby pomlouvačky, i ti zlí, i ti přecitlivělí a další a další - mají v sobě jen bolavou zkušenost a zážitek, kterého se bojí. Bojí se o svou identitu, bojí se, že to, co se jim vyjeví, neunesou... Jééjda.... je na čase skončit.. stačí to takhle?
Totiž - ještě cosi - mou velice silně agresivní stránku osobnosti zažila Stání. Když mi poprvé otevřela oči a řekla mi něco, co se mi nelíbilo. Tenkrát jsem jí přiznala, že mít v ruce rýč, ... tak ho má v hlavě. Moje prvopočátky objevování sebe sama byly velice, velice, velice bolavé. Dneska jsem za to šťastná.

[toora]

Díky Aiko, za tohle Tvoje zamyšlení.

Vystihla jsi tak „jádro pudla“ veškerých našich tzv. negativních reakcí:

[Aika]

Hezky se mi s tebou, Tooro, povídá... a bude dobře, když tohle zamyšlení a téma celkově bude někomu ku prospěchu.
Když vyjdu sama ze sebe – ze svého poznávání se, měla jsem strach se podívat do sebe, co tam vlastně uvidím. Měla jsem strach, že zjistím, že jsem strašná, slabá, nula, nikdo, nic.Primární nastavení u nás doma bylo : maminka – ponižování se, nutnost zalíbit se, chovat se tak, jak okolí potřebuje, zničit sebe- vždyť na mně nezáleží. Táta to těžko nesl a tak zapíjel žal, trápil se uvnitř a byl agresivní. Já jsem si vzala do života to, co se mi hodilo. I v mé mamince byla bolest srdce – vyplývající z neznalosti sebe samotné.
Až nedávno jsem pochopila, že tak, jak se chovám a co cítím, jsou programy, které jsem se naučila. Dělala jsem věci tak nejlíp, jak jsem dokázala. Není třeba se za to vinit ani trestat. Ve snaze žít a přežít dělá každý jen to nejlepší, co umí.
Když mi tehdá Stání otevírala oči (takových případů bylo mnohem víc), tak jsem cítila, že má pravdu, ale navenek jsem byla ještě pořád zvyklá se zlobit. Když mi pravdu říkával Damao, myslela jsem si, že lže. Tak moc jsem se bála, že když zjistím, že něco dělám špatně, že se musím odsoudit, zahrabat hluboko pod zem a nejlépe umřít. Opak je pravdou.
Naše identita – kdo jsem já, bývá překryta představou našeho okolí o nás. Musíme být dokonalí, přesní, silní, skvělí, úspěšní, rychlí, chytří…Vysoká měřítka. Kdo jsme a jací jsme – nám přeci říkají všichni okolo. Naše vlastní pocity o sobě jdou stranou.. Jenomže nejsme tuctoví. Jsme jedineční – čili každý jiný. Tak proč bych se měla stydět za to, že jsem živelná a rapl k tomu? Já jsem komunikativní a moje kolegyně je přesná. Skvěle se doplňujeme. Nepotřebuju být jako ona.
Tyhle vnitřní strachy mají společné jediné – strach, že nejsem milována. A že s chybami mě přece nikdo nemůže milovat. A Stání mi pokaždé opakovala: vím jaká jsi a pořád tě mám ráda. To byla mocná formulka. Damao mě vždycky bral takovou, jaká jsem byla. A já jsem se tomu moc divila. Jak mě takovou může mít rád??
Za agresivním chováním skrývá se hlad po lásce a uznání. Letos v létě na kurzu jsem konečně pochopila, že mě rodiče vždycky milovali. Dalo mi to víru v sebe. Dalo mi to sílu chtít se sebou zabývat, dalo mi to chuť se začít milovat, protože nejsem žádná příšera. Dalo mi to sílu podívat se na svoje nedostatky a omyly a ty napravit. Z lásky, kterou jsem si uvědomila, se ve mně zrodila láska k rodině, která mi tak chyběla. Sebeúcta. Najednou nějak nemám potřebu lidi ovládat, cpát se jim do života, ponižovat je – protože já se cítím ponížená. Nemám potřebu na nikoho řvát a po nikom dupat – protože pokud jsem něco zvrtala, najdu si příčinu, napravím to a jdu dál. Protože pouze to, co mám v sobě mohu teprve sdílet a předávat dál.

[Lendulka]

Holky, moc hezky si tu povídáte, děkuju oběma. Je to inspirující.

Tooro, děkuju ti za ten odkaz. Moc pěkné počtení.



Kájo - Zipe, teď jsem si všimla, že máme oba stejnou postavičku - jak posíláme pusu.............