Agresor

[Lendulka]

Ahoj všichni,
ráda bych vás poprosila o radu, pokud máte někdo praktické nebo teoretické zkušenosti..............Jak na agresora???

Ráda bych zůstal klidná a vyrovnaná v situacích, kdy na mě jde slovní agresor. Je mi naprosto jasné, že na mě půjde do té doby, dokud se mu podaří mě rozložit, protože tak získává mojí energii. ( a že se mu daří!!! )
Vím, že v těch situacích (a stávají se mi opakovaně s toutéž osobou) jsem jakoby v právu - napadaná neoprávněně a přesto se mi daří zachovat si klid jen po velmi omezenou dobu.

Prosím poraďte mi "strategii".............................

Za každou vaší zkušenost budu ráda.

[Evik]

Ono se dobře radí ....ale opravdu asi zachovat klid za každou cenu, protože tím, že se necháš vytočit on vycítí nad Tebou převahu a bude si dovolovat stále víc.

Stalo se mi jednou v práci, kdy na mě začal řvát kolega kvůli nepodstatné , nedůležité kravině. Nejdřív jsem na něj vykulila oči, protože na takové jednání nejsem zvyklá a taky mi začalo bušit srdce jako o závod.
Ale pak jsem ho nechala odříkávat jeho monolog a v duchu jsem si říkala. ,,Chlapče, ty máš nějaký problém a ne jeden. A protože si s ním nevíš rady , vyléváš si vztek na mě ". Už jenom to, že jsem se nenechala vyprovokovat k hádce ho asi překvapilo. Pak jsem ho potkala asi ta týden, sám mě oslovil a choval se, jako by se nic nestalo. A já taky.

Lendulko. On k tomu chování má nějakou příčinu. A myslím si, že když na tu příčinu přijdeš, tak už s tím budeš moct lepší pracovat. Příčina ,,mého agresora" byla pracovní. . Moc jsem Ti asi nepomohla, viď?

[Lendulka]

Evi, děkuju za odezvu.
Jedná se o moji šéfku. V civilu jsme kamarádky. Mám jí moc ráda, ale po pracovní stránce je to jedním slovem katastrofa. Že má problém, to má.............to vím..........je toho na ní moc a cítí se ještě ke všemu finančně nedoceněná. Každý máme něco - své starosti. Chápu to, ale co nechápu a nezvládám je, že si to vylévá na podřízených včetně mě.

Dělám svou práci ráda a dělám jí dobře.

Když má šéfka "svůj den", je schopná třískat věcma, řvát na nás kvůli hloupostem a dneska to bylo přímo děsný............

Zapomněla jsem vyřídit jeden vzkaz. Následky toho nebyly nijak fatální, (jeden člověk na ni čekal cca10 minut a ani nic neříkal),ale omluvila jsem se, byla jsem si vědoma své chyby.
Když po hodině přišla, bouchala s věcma (před zákazníkama - dělám v obchodě) a znovu mi začala vyčítat mojí chybu, znovu jsem se omluvila. Nestačilo to. Měla jsem to na talíři zhruba 5 hodin intenzivně v kuse.
Při třetí omluvě už ve mě bublala krev. Jsem člověk, který NEMÁ rád konflikty. Nicméně to už jsem se ohradila a řekla jsem jí, že každý děláme chyby, že přijímám svojí odpovědnost, ale že ani na psa bych takhle nekřičela.
Večer si vyžádala mojí 4. omluvu!!!

Na konci pracovní doby už jsem byla totálně rozložená, plakala jsem si tiše při práci a smrkala do mnoha kapesníků................ Až tehdy byla snad spokojená............

Mrzí mě to, protože ji mám ráda a když má své dobré dny je skvělá. Navíc si velmi vážím její práce - je opravdu šikovná, ale vzala si toho na sebe moc. Vede dvě oddělení najednou.

Nefunguje nic z toho, co jsem zkoušela - po dobrém ani po zlém.

Já jen toužím po tom, zachovat si svůj vnitřní klid. Nejde mi to.

[smart]

Leni,
ja myslim, ze staci jedna omluva. Pokud ses omlouvala vicekrat, tak uz se vzdala kousek sveho uzemi, pristoupila si na pravidla agresora. Omluvit se jednou, jasne, nahlas a od srdce a dat jasne najevo, ze tohle musi stacit. Jakekoliv dalsi rejpani se v tom jen dela z komara velblouda.
Osobne bych v takove situaci asi vyklidila pole s tim, ze se vratim, az budou opet normalni podminky. Tim vyklidit pole myslim bud fyzicky odejit anebo sice zustat ale situaci ignorovat co to jde. Proste jakkoliv nehrat hru jeden krici a druhy breci.
Vim ze se to jednoduse rekne a hur dela...
Nekolikrat jsem v praci zazila mobbing. Kdyz ses vnitrne silna, uz si na tebe netroufnou.
Drzim palce!!!
Hanka

[mrtvybrouk]

Někdy pomůže, že se takový člověk v oné situaci "vykolejí" tím, že se mu řekne "I tak tě mám ráda" a obejme se. Chápu nejde to použít na všechny, ale takhle to udělala jedna má známá na nadřízeného a prý, že zastavil, chvíli koukal a nechápal a pak se začal smát

[Evik]

[smart]

[Lendulka]

Holky, moc děkuju................... Za chvilku pojedu na odpolední, tak se zkusím vašich rad držet.

Hani, to s tou jednou omluvou je dobrý.......... Já ve svém okolí jiného agresora nemám, a když tak přemýšlím, tak jsem asi ani neměla......... Je to každopádně zkušenost. Kdoví, proč to potřebuju zažít?............ (mno, možná tuším.......)


Minule asi před měsícem, při podobném výbuchu, se mi tak nějak to podařilo ustát a dokonce jsem šéfce stihla říct, že jí mám ráda, jak mi radí "Brouček"(to byl nějakej impuls z hloubky duše, či co)..........

Evi, ve vztazích k autoritám mám určitě teda pěknej guláš. Vlastně jsem nikdy vnitřně nerespektovala autority.......... Já lidi buď respektuju jako lidi, nebo ne...........autorita neautorita...........



Pracuju ve velkým obchodním domě, teď tu píšu s úsměvem na tváři...............ta představa v mé hlavě, že se dneska začnu svlíkat, kdyby šéfka znovu začala.................chichiiiiiiiiiiiiiiiiiii
Všem moc děkuju.

Nějak se mi podařilo se dobře vyspat, tak hurá do práce vyzbrojená spánkem a vašimi dobrými radami..................

Lenka

[Beppe]

Tady většina lidí radí pasivní přístup nebo přímo útěk tj. nechat si to vlastně všechno líbit, ale to má (alespoň tedy u mě) na mojí psychiku velmi negativní vliv. Nechci se cítit poníženě, že jsem si nechal neoprávněně něco líbit, takové pocity nesu velmi těžce. Proto si myslím, že mnohdy je na místě přiměřená protiagrese tj. ukázat svojí sílu, aby ten agresor věděl, že mu to neprochází a že se k vám nemůže takhle chovat. Tj. pokud udělám chybu tak se jednou pořádně a jasně omuvím jak doporučovala smart, pokud ale agrese pokračuje tak poukážu na to, že jsem se už omluvil (vrátit čas nemůžu) a pak už odpovídám na agresi stejnou mincí. Je to samozřejmě chvilkově dost nepříjemné, ale agresor když pozná, že nejste snadný hromosvod, tak většinou záhy vycouvá. Rozhodně je to lepší než trpět x hodin jak popisovala Lendulka.

[smart]

[Narya]

No, jak na vystresovaného člověka ve vyšší pozici, který využívá své moci a považuje za standartní, že na všechny může řvát, vyžadovat neustále omluvy. Nezávidím ti Lendulko, ale na druhou stranu máš také možná příležitost se na tom naučit něco o sobě, jak jsi naznačila. Prostě je šance, tak ji využij.

Pokud jsi opravdu udělala chybu, omluv se jasně přímo a dle citu, pokud toho člověka opravdu znáš víc, přidej do té omluvy nějaké ocenění, uznání toho člověka, nebo nejlépe konstatování situace, prostě něco co tu osobu uklidní, pohladí. Žádné ťuťu ňuňu, růžoví motýlci a kytičky, ale prosté zhodnocení situace, např. "je mi to velmi líto, doufám, že jsem nezpůsobila obtíže, při tom dnešním obtížném dnu, kdy toho máš opravdu hodně, mohu teď nějak jinak pomoci?" Přijde mi, že to by zde mohlo fungovat, je to žena a znáš ji více, jakmile to bude kdokoliv jiný, kdo si řvaním třeba jen dělá dobře, zvaž své možnosti, ale nepodlézej, nebude to fungovat.

Otázka pro meditaci. Za co jsi odpovědná ty, za co můžeš, co byla tvoje chyba, co můžeš ovlivnit a napravit?To udělej. To co si neudělala, nemůžeš za to, neovlivníš to, s tím se netrap, to nech tomu druhému.
Stabilizuj se, nasaď hlubší dýchání do břicha, soustřeď se na klidnou mluvu, nepodléhej svému programu někdo na mě řve, musím se cítit blbě. Udělej co udělat lze a pak si běž po svém. Konstatuj, lepší omluvy nejsem schopna a ted se potrebuji vrátit plně ke své práci, aby se už podobná nepříjemnost nestala. Tak, udělej to, víc neřeš, žádné rozebírání co proč, žádné sebetrýznění vytahováním vlastním neschopnostíí. Je to o mentální rozhodnutí, o použití vůle. Buď udělám to, nebo ono. Buď to budu ještě řešit celý den, nebo to nechám odplynout...

Nauč se od té situace odpojovat. Problém většinou není v agresorovi, ale v nás, že to pořád řešíme a rozebíráme. Já tohle mám v rodině, táta je ve svých myšlenkách rozhodnutích až moc rázný, přímý, kdo ho nepochopí hned, je u něj blbec a tak. V některých situacích udělám něco podobného co ti radím, řeknu mu jak vnímám to co dělá, jindy se na to prostě vykašlu, no jo, on to dělá, to je prostě on, já ho nepředělám. Za 10 minut on o ničem neví a abych to já řešila ještě celý den? Ani omylem, to jsem dělala celé dětství, stačilo.

A jestli je to i tvoje kamarádka jak říkáš, prober to s ní v klidu a pohodě mimo pracoví prostředí. Otevřeně, přátelsky, ne nutně moc do hloubky. Otevři to téma tak, aby jsi začala jejím oceněním, dobrými věcmi, uznáním, že ve své pozici to musí mít hodně náročné (kdoví kdo na ni řve z ještě vyšší instance) a v klidu proberte, že jestli jí jako podřízená máš být v práci užitečná, potřebuješ si s ní více rozumět a popros ji o to, aby na tebe nezvyšovala hlas, škodí to vlastně vám oboum a není to cesta pro efektivní pracovní výkon.

Takže, vyřeš cokoliv vyřešit jde, a ostatní myšlenky prostě vyhoď z hlavy. Řvát umí každý, nic těžkého. Co si z té komunikační výměny odneseš ty, je otázka tvé volby. Ty emoce jsou jen takové divadlo, budeš kontrolovat ty je, nebo ony tebe? To není o potlačení, to je o vědomé volbě trochu jiné cesty a trochu jiného prožívání. Držím ti palce.

M.

[mrtvybrouk]

Lendulko, budu držet palce a dej vědět, jak se dařilo

Ono najít tu zlatou střední cestu je umění, né že né. Něco mezi zdravými hranicemi směrem navenek a vnitřním klidem uvnitř. Jenže tohle se snadno napíše, ale pak to životní JAK toho dosáhnout je těžké.

Hranice jsou o vytýčení a následné důslednosti si za nimi stát, ale nechápu je jako agresi, spíše jako vyjádření vůči prostistraně, kam až si může dovolit zajít. Protiagrese sice asi taky může pomoci, ale myslím, že většinou to spustí jen "pinkání" agrese tam a nazpět, navíc s tendencí se stupňovat. Nebrat

A vůbec, kdybysme se dneska už vůbec neviděly/i tak pěkný víkend všem přeji

PS: Na broučka já slyším, až se štěstím tetelím

[Beppe]

smart: Máš pravdu, že je určitě lepší a duchovně vyspělejší zvládat to v klidu s tím, že se tě to nedotkne. Obávám se ale, že většina lidí asi není tak daleko, aby tohle dokázala. Alespoň já tedy nikoliv. Proto volím cestu, která je pro mě zvládnutelná a nejméně bolestná. Ovšem ten klidný postoj, kdy se mě to nedotkne bych se naučil moc rád, zatím si to ale nedovedu v realitě moc představit.

[mrtvybrouk]

Beppe, ono je to o zkušenostech. I jen to, že to člověk probere v diskuzi, má možnost si projít i varianty jiné. I jen vědět, jak by to bylo "správně" postačí, i když se to prostě nepovede. Tak co, nepovedlo se poprvé, nejspíš se nepovede ani napodruhé, napotřetí. Ale prostě existuje cíl a když si jej udržíš, tak věř tomu, že se to jednou prostě povede. A o to lepší pocit to nakonec bude.

Často si říkám... jóóó, tohle bych zvládla (levou zadní) a nakonec ta situace přijde a já to samozřejmě nezvládnu, protože v ten moment nejsem nad věcí a jsou v tom emoce. No a co. Jenže si to pak zpětně proberu a zase mi to něco dá... a třeba někdy příště... to prostě dám No, není to hezký...?

Já mám takhle z kraje pracovního týdne psavou koukám

[kamo]

Náš prcek, když po něm ve druhé třídě řvala jeho poměrně nevyrovnaná učitelka, a on pak z toho míval dost nepřijemné trauma, se to naučil řešit následovně:
"Vždycky když zas začala řvát, tak jsem si představoval, jak natahuju kalašnikov a rozstřílím ji na cucky."
Prostě ty její hysterické výlevy, kdy si ventilovala svou vlastní neschopnost, nepustil k sobě, postřílel je a bylo to.

Pro zapřísáhlé pacifisty dodávám, že žádní andělé a diamantové stěny a jánevímco ještě nezabíraly a paní učitelka na rodičovských schůzkách působila jako že má zásadní problémy sama se sebou a málem v slzách se zapřísahala, že absolutně nemá důvod k nějaké neoprávněné buzeraci. Ten samopal si prcek vymyslel sám.

Vymysli si taky něco podobného, nemusíš ji v duchu taky hned střílet. Ale když z Tvé aury vycítí, že Tě tím nesráží na kolena, přestane ji to bavit.
Pes taky vycítí, kdy se ho bojíš a kdy ne.