Duchovno a peníze

[sunnyi]

Tak jsem se vrátil celý rozčepýřený a pocuchaný, jak se tam do mě někteří pustili . Myslím na jednom zahraničním fóru, kde jsem se jim zapletl do diskuse .

Šlo o to, že někdo tam projevil názor, že žádný léčitel nebo duchovní učitel, který za něco stojí, by si nikdy nevzal za tuto práci peníze, pokud by mu nebyly samy nabídnuty. Na toto jsem reagoval svým pohledem na věc (v tom smyslu, že duchovní práce je práce jako každá jiná), načež se tam objevil tento příspěvek, z něhož část ocituji. Ten člověk je stoupencem některé domorodé tradice (severo-američtí indiáni), kterou laici pro jednoduchost většinou označují souhrnným názvem "šamanismus".

"Jeden stařešina kdysi řekl: "Jestliže něco, co bylo kdysi posvátné, lze koupit, tak to přestává být posvátné."

Toto je kořenem toho, proč říkáme, že Obřad se nikdy nedělá za peníze. Léčení je v mojí tradici Obřad. Léčení je posvátné. Proto, účtování si peněz za léčení, léčení degraduje; činí je neposvátným.

Účtování peněz za to, že učíme lidi o Posvátnosti, je samou definicí pokrytectví." Následovalo poučování.

Toto je moje odpověď, které předcházela už jiná, která spustila jejich bouřlivou reakci. Toto je pokračování, protože mi to nedá.

"Opravdu mi vrtá hlavou, odkud pocházejí takovéto silné názory o věcech.

Pocházejí z bdělosti přítomného okamžiku? Bdělost je vědění, nikoli názory. Pocházejí tedy z ega? Mají to být univerzální pravdy. Anebo je jejich úkolem udržovat při životě nějakou konkrétní tradici?

A co to znamená posvátný? Co ve Stvoření není posvátné? Můžeme opravdu oddělit jednu věc od druhé a říct: "Toto je posvátné a toto ne."? Je některý okamžik posvátnější než jiný? Je něco posvátnějšího než něco jiného? Jsem posvátnější než ty? Nebo jsi ty posvátnější než já? Je energie ohně posvátnější než energie vody? Je energie světla posvátnější než energie temnoty? Je energie Obřadu posvátnější než energie čištění záchodů?

Jsem tady jediný, kdo si klade tyto otázky?"

Vážím si tradic a nikdy by mě nenapadlo shazovat tradici někoho jiného. Ctím zásadu: "Nenos svoji Bibli do chrámu jiného." I to, že systém přesvědčení člověka, toho, v co věří, může být důležitou součástí jeho pocitu bezpečí v životě a musíme být vždy velmi opatrní, abychom jím bezdůvodně, nepozvaně, neotřásli. Toto však bylo na diskusním fóru, kam lidé chodí svobodně vyjadřovat svoje názory a poznatky. Tak jsem jim na ty jejich reakce předložil ty svoje.

Co si o tom myslíte? My dnes odjíždíme, tak nebudu dva nebo tři dny na internetu. A jestli mě najdou s tomahavkem v hlavě, tak už na případné odpovědi nebudu reagovat nikdy .

Mirek

[toora]

Tohle téma se čas od času vynoří, což je dobrý, protože to může napomoct k vyjasnění si této otázky.

Lidská mysl stále hledá obecně platný úzus na to, jak to je zaručeně dobře (funující) a jistojistě blbě. Touží si věci kategorizovat, ukládat do chlívečků, pak se na to sám nalepit a hlásat to jako zaručenou pravdu dál do světa. Takhle to právě i s tím možným zpoplatněním, kde se to nedá našít na jedno kopyto, už je protože každý žijeme v jiných sociálních a kulturních podmínkách a tradicích.

Indiánský šaman byl pravděpodobně vychován ve vší skromnosti, živí ho jeho lid, nemusí platit činži, stravenky, ani benzín, aby se dostal do zaměstnání a z něj, vyzvednul děti ze školky, absolvoval jejich mimoškolní aktivity a k tomu nedostal vynadáno od dobrých kamarádů, že s nima už půl roku nezašel na pivo, tudíž nemá zase tolik na práci, protože se nemusí starat o obživu, a vůbec málo o co, kromě toho svýho nejnezbytnějšího.
Podobné je to např. také u indického Guru, který se nemusí starat o to, jestli je ve špajzu něco na přípravdu zítřejšího oběda, ale může se plně věnovat svým ovečkám, ašrámu a charitativním aktivitám (a díky Bohu že to tak být může).
Srovnávat služebníka ducha v těchto různých podmínkách a chtít uplatnit jakýsi jednotný model je víc než pošetilé.

Pokud se podíváme na pojem „posvátnost“, tak už samotné slovo nás k tomu dovede. Je jím tedy míněno cosi, co daná společnost, na základě jistých událostí, v minulosti uznala za svaté, tj. po-světila, tedy tomu přiřkla jistou nejvyšší hodnotu, a tato tradice se potom v dané společnosti předává a dále respektuje. Je zcela v pořádku, že to takto je, protože to v té dané společnosti plní svoji jistou nezastupitelnou roli, a až to tak nebude, tak se prostě ta tradice dále v této společnosti neudrží.
Pak je tu ale Svatost, která nepotřebuje, aby ji někdo uznal nebo neuznal, světil nebo nesvětil.
Tu máme každý uvnitř sebe sama a mj. se k Ní lze obracet kdykoli a jakkoli. A ta skutečně není za nikterak úplatná.

Co se týká samotného placení za, řekla bych tomu nehmotné předání, v tom bych si taky dovolila mít celkem jasno. Tomu, koho neživí daná společnost je třeba nějak zaplatit, tj. kompenzovat mu jeho vynaložený čas a ono „nehmotné bohatství“, které načerpal ze zcela hmotných, a tím pádem taky natvrdo zaplatacených, prostředků, protože do něj ty zkušenosti samy za noc nenaskákaly.
Čas takto ztrávený, nemohl a nemůže věnovat zajišťování prostředků pro obživu jak sebe sam, tak eventuální rodiny.
Jestliže by měl např. takový západní léčitel, kterýmu denně přijde XY lidí na ošetření, ještě chodit do práce, potom by se zřejmě velmi brzy, jak jeho zaměstnavatel, tak i léčení pacienti museli začít obracet pouze a výhradně k Pánubohu, protože by se i tento léčitel brzy ocitnul na tzv. Pravdě Boží.

Proto by se event. přispěvateli fóra, který píše:
„Toto je kořenem toho, proč říkáme, že Obřad se nikdy nedělá za peníze. Léčení je v mojí tradici“ dalo odpovědět, že: „Ano, i v mé tradici existuje tento způsob léčení, avšak součástí této tradice je i kompenzace nákladů tímto vzniklých, protože na pouhé pasení na louce je u nás příliš dlouhá zima.“

Otázkou tedy není, zda je vhodné, nebo nevhodné chtít za něco zaplatit, ale to, jak tato částka odpvídá odvedené službě, tj. kolik si za co řeknu, a toto je už záležitostí charakteru konkrétní individuality, nestyda si zpravidla řekne o nestydatou částku.

A jako všechno, tak i toto se řídí čistotou našich záměrů (v tomto případě tedy buď zdravý altruismus nebo obludná nezažranost) a vše podle nich potom taky vypadá, resp. dopadá.

[zeto]

Milé děti, odjakživa mám problém vzít za tuhle práci (duchovní) peníze. I když jsem vzal, nikdy jsem z toho dobrý pocit neměl.

Nelíbí se mi, že se z toho stává byznys a souhlasím, s tvrzením šamana, že:

[samanka]

Souhlasím s výše jmenovaným. V jedné společnosti se nosí dary jinde se používají peníze. V jedné společnosti se žije jako jedna rodina, v jiné je společnost jednotlivců a malých společenství, které těžko můžou zajistit všechny funkce jako u kmenového společenství.
Tohle musíme vzít jako fakt nebo se přestěhovat do nějaké komunity.
Pokud bude někdo pracovat pořád zadarmo, brzy umře hladem a vyčerpáním. A jak už říkal pan Usui....

Mám taky pochybnosti, jestli svatí muži a jiní duchovní jedincii žili a žijí jen ze vzduchu nebo z vlastních pěstitelských výsledků... Často se o ně starali jejich žáci, kmen, společenství, kláštery ...A to se snad taky počítá, ne? My se o sebe musíme postarat sami.

A to, co kdo z nás dělá nakonec může brát jako kšeft nebo poslání nebo
obřad. Záleží na přístupu a stanovit si za to cenu jakou bude cítit jako vhodnou. Třeba i naturálie, službu nebo si pořídit žáky, kteří se o nás
postarají...

šamanka

[toora]

[toora]

[zeto]

[toora]

[Roso]

Já jsem ve své práci (oddělení IT) ohodnocen svým zaměstnavatelem hodinovou mzdou. V této hodinové mzdě vykonáván mně svěřené činnosti, pro které mám kvalifikaci. Nevidím tedy důvod, když se někdo živí léčením, proč by si za svůj čas věnovaný klientovi neměl vzít hodinovou či úkolovou mzdu.

RoSo

[Beppe]

Ve smyslu obživy je to práce jako každá jiná. Stejně by někteří mohli odsuzovat třeba učitele (mám na mysli ty běžné "neduchovní" učitele ze škol) nebo lékaře. Tak by někdo mohl říct, že jejich práce je vlastně posláním a živit by se měli nejspíš dobrými pocity z dobře vykonané práce případně se chodit napást na louku. Takový luxus jako uvažovat o bezplatné péči tak jako popsal sunnyi na začátku si může dovolit možná někdo, kdo je finančně zajištěn z jiných zdrojů a peníze nepotřebuje. Reálný život běžného člověka, ale vypadá většinou jinak.
Jediné u čeho bych se pozastavil je přiměřenost odměny, což ostatně platí taky ve všech jiných oborech. Takže pokud někdo za svojí duchovní práci žádá přiměřenou odměnu, tak je vše v naprostém pořádku. Tu přiměřenost si musí každý sám stanovit dle svého vědomí a svědomí.

[Roso]

To co píšeš o té přiměřenosti je pravda. Je to otázkou svědomí každého léčitele. Na druhou stranu ale mně řekněte proč jsou teda někteří ochotní dát ty nekřesťanské peníze? Není to třeba proto, že mají pocit, že když je to zadarmo nebo je to moc levné, tak to nestojí za nic? Neříkám, že je to dobře ale jaké procento lidí tahle uvažuje? Pro Usui nakonec upustil od bezplatného lečení pomocí reiki a začal požadovat peníze? Vono to bude taky o výměně energie a zachování rovnováhy. Peníze jsou taky přece energie...
Proč se Mercedesy neprodávají za babku? Proč v Lídlovi mluví o značkové kvalitě, když evidentně o kvalitu ani o značku nejde?

RoSo

[toora]

[jitkaz]

S rozdělením na správné léčitele (co to dělají zdarma) a na ty "druhé" léčitele, co si za práci nechávají platit jsem slyšela už xkrát, tady u nás, v ČR... Myslím, že většina těch "správných" byli pánové ve starobním důchodu, takže měsíční příjem měli zajištěn...
Já si myslím, že je ideální si za tyto služby platit penězi - je to služba, téměř jako jakákoliv jiná a zákazník, pokud to tedy nedostane jako dárek, platit chce a potřebuje. Jinak vznikají podivné energetické závazky, zámotky, pocity dlužníka, pocity viny, takže se pak může stát že klient platí ale jinou formou... Za všechno se platí a já mám pocit, že je to tak v pořádku, když je to fyzicky vyrovnáno.

[samanka]

toora: ženo posedlá puntičkářstvím! Když budu všechno probírat ze všech možných úhlů, tak se nikdy konce nedoberu a nikdo mi nebude rozumět.

Přemýšlela jsem nad tím. Napadl mě třeba takové příklady z veleduchovní oblasti:
- kláštery v Asii: mniši meditují a modlí se za obyčejné lidi, ti jim za to
dávají každé ráno misku potravy. Dělba práce. A i když to nejsou
peníze, tak je to odměna, za kterou bylo nutno těmi penězi zaplatit.
- Sri Chinmoy: mistr jezdí po světě, přednáší, dělá setkání. Snad
za to nic nebere. Ale jeho sekta na jeho cesty pro něho i na zajišťování
těch akcí vybírá po svých žácích nemalé peníze.
Je to tedy zadarmo?

Peníze, jídlo, služby... jiná forma téhož, ať se na mě nezlobí...
Otázka druhá je, co je adekvátní odměna.

šamanka
PS: vzpomínám si, že jeden z našich nejznámějších léčitelů, pan Paseka, léčil zadarmo, ale měl v čekárně místo, kam lidé dávaly dary, podle vlastních možností. Bylo to jeho rozhodnutí a byl s ním v pohodě.

[kamo]

Toto téma tu bylo myslím už loni.

Je to práce jako každá jiná.
Slovo "poslání" bych si spojil s tím, že někomu bylo dáno toto vůbec vykonávat, ale ne s tím, že by to tím pádem měl dělat zdarma a na úkor svůj a své rodiny.
Co je zdarma, nebo hodně levné, toho si velká část lidí neváží (nebo toho naopak zneužívá), naopak jsou lidé, kteří by snad měli platit víc než jiní, protože jinak je veškerá terapeutova práce míjí.

Loni mi jedna známá říkala: "Ale já to dělám jen tak po práci, jako koníčka, nemůžu přece za to brát peníze, když mě to tak baví" Povídám - fajn, volá Ti čím dál víc lidí, třeba jednou sekneš s kanceláří a začneš se tomu koníčku věnovat jako OSVČ, jak potom budeš vysvětlovat, že charita ze dne na den skončila?

Každý si prošel traumatem vzít si první peníze, jenže když to budu dělat zadarmo, tak nepomůžu ani sobě, ale ani těm druhým.