Symbolon-karty rozpomínání

[Evik]

[Beppe]

Byla určitě v balíčku s ostatními kartami. Kde taky jinde ...

[Dzarmi]

Beppe, bingo !!!

Balíček jsem vědomě procházela snad šestkrát, plně koncentrovaná....a říkala si; jestli já ji potom v tom balíčku najdu, tak nevim......

Nu a to jsem ji pohřešovala v rámci výkladu někoho jiného, jen jsem si ji chtěla pořádně obrazově připomenout.
Asi jsem si ji skutečně měla silně připomenout, byť za její nepřítomnosti.

A jak vám jde práce se Symbolonem ?

Džarmí

[Evik]

[zeto]

[Evik]

Věřím, že máš pravdu.
Navíc jsem včera měla ne zrovna nejlepší den a promítlo se to i do mojeho příspěvku .

Díky E.

[Dzarmi]

Eviku, no to je úžasné!! Ty pracuješ se Symbolonem o sto šest!! Krásná práce!

Myslím, že takto civíme na Symbolon skoro všechny.
Chce to léta praxe a odříkání, smělé naděje v lepší zítřky a víru, že vše se v dobré obrátí.

Vážně, jde o tak propracované karty plné symbolů a archetypů, že není možné tak obsáhlou nauku zvládnout během pár týdnů života.

Bude to pravděpodobně životní přítel, o kterém se máme stále co učit.

Krásný den !

Džarmí

[Evik]

Džarmí, no ještě jedna perlička.

Už 2 dny hledám skripta !!! Nevím, kde se mám ještě podívat. Je to asi opravdu znamení, že se mám víc spoléhat na intuici. Snad je najdu. Mám tam spousty poznámek, kterým rozumím jenom já.

Před chvilkou za mnou přišla jedna paní - nesměle - že slyšela že UMÍM vykládat.
Tak jsme to dali spolu dohromady a ona byla hrozně veselá z toho, že se v těch kartách poznala ( bojovník, Mnemosyné a vzdorovité dítě ) a pak mi začala vyprávět svůj příběh a leccos si v hlavě srovnala. Byla nadšená, víc vyprávěla ona než já , ale pak jsem se chytla...

Taky musím nechat někde ten můj strach...

Ahoj a jsem ráda, že zase máš svojí kartu.

Papa E.

[Dzarmi]

Eviku, nech odletět svůj strach jak malého ptáčka do oblak......

Moc děkuju a krásný den !

Džarmí

[Evik]

[Renata]

Milá Evi, s našimi rodiči se postupně potýkáme tak dlouho, dokud v sobě nenajdeme jejich dary. Myslím tím jejich potenciál, který nám předají, ukážou nám jak jej používají oni a očekávají, že jej budeme používat tak nějak jak oni potřebují. Jenže nám to neladí, mnohdy se nám nelíbí ani to jak s tím potenciálemm zacházejí oni. Až přijdem na to, k čemu ty jejich energie můžeme využít aby nám sloužili podle našich potřeb, pak si můžeme uvědomit tu velikost a sílu daru, který nám dali, od každého máme 50% nás samých. Teprv pak jsme schopni se s velkou úctou a pokorou poklonit směrem k nim a poděkovat za ten jejich dar.

Je hodně důležité uvědomit si, že nikdo se nemusí k nám chovat tak jak to chceme a očekáváme my. Může, ale nemusí.


Já jsem nejvíc nejdřív bojovala v sobě s tatínekm. Když už jsem měla dojem že to je ok, objevilo se jako aktuální téma maminka.
Pomohlo mi cele si uvědomit, že to, že mám směrem k ní nějaká očekávání a nebo výčitky, pocity křivdy, a tak podobně, a že to jsou vlastně pocity dítěte. Když jsem ale v roli dítěte, vzdávám se možnosti vlastní volby a čekám, že mne někdo zaopatří, postará se, potvrdí mi nějakou správnost mého konání. A přitom jsem dospělá a chci , abych byla jako dospělá brána aakceptována...Trochu rozpor.
Pak mi taky došlo, jaké dary jsem od mámy dostala a já jsem schopná vidět jen to, že mi něco neuznala, že přehlíží někde něco co potřebují já a nebo mi nutí to co nepotřebuji. Takže se pak dostávám do odporu, do vzpoury a vlastně do pozice boje. Což nikam nevede. Ještě nikdo nikdy bojem nedonutil někoho k dobrovolné změně, natož sebe. A přitom, tolik našich vztahů je o boji - já prohraju, ty vyhraješ a přitom bych tak ráda vyhrála já. Ale neumíme se dohodnout. Víš, uvědomila jsem si pak, že moje mamka se za mne vždycky postavila, sama jako cizinka přišla sem, z rodiny otce ji téměř všichni odmítli, neměla tu nikoho. Za 2 roky se plynně naučila češtinu tak aby se dorozuměla. Když jsem přišla na svět, měla možnost dělat když mi byly asi 2 roky tlumočnici a vydělat si krásné peníze, na tu dobu. Jsem ročník 64, takže ta doba tehdy nebyla až tak růžová. Mamka odmítla, protože to vnímala že jsem moc malá na to, aby mne někam strkala a raději pak šla dělat dělnickou profesi, která vůbec neodpovídala jejímu vzdělání. A tak dále a tak dále. Tehdy mi došlo, že já naříkám nad tím, že jsem nedostala takovou a makovou pozornost a v tom zaujetí vlastní bolesti jsem zamrzla a nebyla jsem schopna vidět těch tisíc způsobů lásky, možná obyčejné, všední, kterou jsem byla mými rodiči zahrnována. Že splnili svou povinnost vůči mne - zabezpečili mne, postarali se abych vyrostla, abych vystudovala a ukázali mi jak umějí žít.
Jak ošidné je zamrznout v těch dětských pocitech a obviňovat rodiče, že nám nevěnovali pozornost tak či onak. Jako bychom si neuvědomovali, že i my sami vždy konáme jak umíme v ten daný moment nejlíp a kdybychom to líp uměli, tak bychom to líp udělali.
Jsme celou společností navyklí koukat na to co nemáme, co je špatně, co je v záporné polaritě a nedokážeme ocenit ani sebe a ani lidi ve svém okolí. To co se daří bereme jako normální věc, kterou není třeba se zabývat a zaobíráme se tím, co nám neladí. Všechnu pozornost věnujeme na nedostatky a vůbec ne na to co je fajn a co se daří.

Možná je pro hlubší uvědomění docela dobré toto obyčejné cvičení:

Napiš si na jednu stranu papíru pár bodů, třeba to, co očekáváš od svých rodičů, co od nich potřebuješ slyšet, jak chceš aby se k tobě chovali. A na druhou stranu si napiš jak to projevuješ ty jim.

a dost dobrá je pak varianta - jak to projevuji sama vůči sobě?

Stejně tak to platí i pro postoj vůči partnerovi.
Co očekávám od svého partnera? A jak to, co od něj očekávám projevuji já vůči jemu?

Je moc těžké někdy svoje rodiče v sobě přijmout, mnohdy jsou dost velkým a těžkým kalibrem.
Proto se mnoha lidem ani do toho nechce a jsou raději v pozici chudinek, dětí. Je to snadnější. Jen to má menší mínus. Vzdají se tím možnosti vlastní volby v mnoha aspektech vlastního života. Vždy je něco za něco.Na jednu stranu chtějí být dospělí a na stranu druhou se chovají jako děti.

Když chceš lidem i sobě vykládat Symbolon, prožíváš lekce vztahů o to hlouběji a intenzivněji, abys je pochopila a dovedla je druhým objasnit:)Jsi silná a úžasná, kdybys nebyla, tak nebudeš tam kde jsi, nebudou tě lidi vyhledávat a nebudou se v tvé společnosti cítit tak dobře jak se cítí. Jenže na to musíš přijít sama. Je to velká a dlouhá cesta k sebepoznání a sebepřijetí, k sebeúctě, k seberespektu. Ale je úžasná

Hodně úspěchů a radosti s kartičkami R

[Evik]

Omlouvám se, smazala jsem večer část mého příspěvku, mezi tím, než Renata napsala ten svůj a teď ten její vypadá jako vytržený z kontextu.

V tom mém bylo zhruba to, jak mě je líto, že mě maminka nevidí takovou, jakou bych si přála, aby mě viděla. Psala jsem tam, že jsem si vědomá toho, že to, co nás zraňuje je naše ego.
Ale tady to není ego. Tady je to skutečně to moje rozmazlené a vzdorovité vnitřní dítě, které chtělo být zahrnováno pozorností a vynucovalo si jí. To dítě, které si tátu omotalo kolem prstu a zboňovalo ho a stejnou měrou se mu od táty vracelo. A tomu dítěti to stačilo, měla tátu jako spojence a spiklence a maminku až tak moc nepotřebovalo, co se týká těch citů....
Renato, nikdy jsem nekomunikovala s mým vnitřním dítětem, i když jsem to zkoušela. A teď, v tomhle okamžiku mi to jde úplně SAMO !!!!!!!

[blankas]

Renata:
Moc hezký příspěvek.
Ač to dobře známe, tak je to aktuální pro většinu lidí (které já znám a samozřejmě pro mě také)-protože to jde stále hlouběji a proto Ti i já děkuju za připomenutí.

[Renata]

Rádo se děje:) Kdybych si to neuvědomila sama na práci na svém postoji k vlastní mamině, tak by mi tohle nedošlo. A jak důležité je uvědomit si to, že tím, že takhle dokážeme přijmout a pochopit vlastní rodiče, je základem k tomu přijmout sebe tak jak jseme, poznat co je to sebeúcta, opravdu to prožít, poznat co to je laskavost, ne jen z krásných textů, ale vlastním poznáním s prožitkem který je jen a jen náš a o nás. Naši rodiče a jejich energie, jejich dar nám jsou v nás, oba dva a když si to uvědomíme, tak za námi stojí ta nedozírná řada našich předků, kteří tvoří náš potenciál. To je síla, co? A ten úžasný pocit, když máme v sobě tuhle sílu přijatou, víme jak ji budeme používat my pro vlastní spokojenost a přitom se můžeme kdykoli o tenhle základ opřít. Najednou víme kam patříme, že tam patříme a že tam patřit chceme. Slovy se ta hloubka a intenzita vypovědět nedá, jen to jde tak hluboko a silně prožít. Teprv pak si uvědomíme tu velkou cenu vlastního Bytí a tu zbytečnou ztrátu času a energie věnované frfňání, vysírání, brblání, kritizování, poučování, odporování, vlastně bojování namísto společného tvoření a radosti z něho.
Setkání mužského a ženského principu v nás....

Jak jsme ale úžasní, co? Akorát na to přijít)))))))

[Damao]

Moc hezky jsi to, Renato napsala.