O životě (nejen) s reiki...

[kamo]

[ZK]

[Berenika]

To asi přeháníš, 150procent mít nemůžeš, to bys přesahoval kapacitu.

Ale třeba kdybys zjistil, že kdysi v minulých životech jsi té stovky téměř dosáhl a v tomto máš o nějaký ten kus míň, mohl by sis z toho vytvořit buď slušný mindrák, nebo také stále opakovat, že "já kdysi v dávnověku..."

[Berenika]

[ZK]

Jasně, že vztah klient-terapeut ve vztahu oficiálně nefunguje, ale ve své podstatě dobře vedený vztah je také forma terapie

Jak píšeš - ono by to mělo být o lásce, a pokud vím, muži jsou rádi s láskou opečováváni a tak trochu rozmazlováni. A kdo z nás není, že? Proto si myslím, že ve vztahu "pomoc, terapie a uzdravování" fungovat může, pokud chtějí oba a je s láskou vedená.

Tím celým chci říci, že bych to nezavrhovala úplně, jen bych se vždy zamyslela nad tím, kdo přede mnou stojí, zda daný problém opravdu řešit chce a jak to udělat, aby řešit šel.

[kamo]

[Berenika]

[Berenika]

Tak jsem to nevydržela a jelikož mám tendenci vždy všechno urovnávat, tak jsem chtěla být vstřícná a ozvala jsem se ještě jednou s nabídkou usmíření. A bylo to ještě horší...

A nejen to. Zase jsem začala cítit zdravotní problémy, co jsem měla před časem a domnívala jsem se, že souvisí i s mým postojem k mužům. Takže i tělo mi nyní řeklo: "Dost, takový přístup už ne..."

Jen mě opravdu překvapila reakce dotyčného. Pan bezpodmínečný mi najednou dokázal říct: "Budu s Tebou alespoň přítel, pokud..." A pak se mi snažil říct, že to, jak myslím, cítím, co říkám a jak se vztahuju k okolí, že to zkrátka neodpovídá tomu, jak se ve skutečnosti chovám.

Jenže jak on to může vědět? Jestli se v životě o něco opravdu snažím, tak o upřímnost. Aby moje skutky byly opravdu v souladu s mým přesvědčením a když cítím, že mi něco někde neladí, tak to otevřeně přiznám.

Jsem z toho fakt zmatená. Kdyby se ke mě takhle choval kdokoliv jiný, tak to tolik neřeším, ale tohle je jiné. Tak se sama sebe pořád ptám: "Čemu nerozumím? Co mi to má říct? Jsem snad opravdu taková a ve svém životě úplně "mimo"?"

Zatím to jediné, na co přicházím, je fakt, že i "duchovní" lidé mohou mít sice pěkný obal, ale uvnitř mít stále tu svoji skříňku, jak řekl Krabas. A že bych možná nemusela být tolik vztahovačná a vše si brát tolik na sebe. Třeba se s tím odrazem, které jsem mu zrcadlením poskytla, nemusím až zas tolik ztotožňovat.

Jenže jak rozlišit, kdy jsou ta témata opravdu i moje a nechci si to třeba připustit... Nebo kdy to opravdu patří spíš tomu druhému?

Nevím..............