Příběh odpuštění

[clovek]

Ahoj.Co je to skutečně odpustit.Z celého srdce.Pochopit to a ze srdce odpustit.POCHOPIT TO,ale co?Pochopit to můžeme jen hlavou,ale stačí to?
Kdysi před sta tisíci lety jedny bytosti se nemohly množit.
Pomocí genetiky začali klonovat tvory,aby obelstili prokletí druhu, a skrze tyto pokusy by se naučili klonovat i sebe. A tak jsem vzniknul i já.Nemluvil jsem,neměl jsem hlasivky,ale domlouval jsem se telepaticky.Oni to poznali,že jim čtu myšlenky,ale bylo jim to jedno.Byl jsem zavřený v kleci a pro ně jsem byl pouhé zvíře.Záměrně naklonovaný k inteligenci.Oni totiž neuznávali jiné tvory než sebe.Pro ně jsem byl pouze chlupaté 2,5 metrové zvíře.A pak tu byla i ona.Taky klon,stejná jako já.
Když poznali,že odmítám spolupráci,pokusili se mne donutit tím,že ji odvedli a zabili.Ona jim to vsugerovala.Raději se obětovala,než aby skrze ní mne nutili.Dodnes si pamatuji ty její oči a slyším v hlavě její slova,co mi říká.Co si myslí. Raději se obětuje z lásky ke mně.Vrazi.Katani.Dodnes jsem si nesl s sebou tu zlobu a nenávist na ně,na sebe,na Boha.
Proč,Bože, proč ona a né já!!!A já byl zbabělec.Dopustil jsem to,mněl jsem rozbít ty mříže.Bránit ji…….ale stačil její jediný pohled a já se skrčil v koutě.
Konečně v tomto životě jsem se narodil,abych jim dokázal odpustit.Po tolika tisícletí jsem konečně dokázal pochopit a ze srdce odpustit.Něco mne tím učili.Byla to vůle Boží.
9.9.09.Silný den.Nemám čas na cvičení.Tak aspoň zkrácenou meditaci.Dnes ji nutně potřebuji.Ale proč mám ten pocit.
Prosba k andělům,modlitba a najednou jsem na cestě do hlubin.Někam se propadám,beze strachu,s důvěrou.Bolest,bolest a slzy.Vždyť jsem odpustil.V srdci už necítím nenávist.A zase ji vidím a cítím lásku k ní jak tenkrát.Ale najednou už nevidím ji ale jejího ducha.Její duši.Je to bílý duch v ní a já ho vidím.A je stejný,jakého mám v sobě i já.Tak dobře ho znám u sebe.Tolikrát jsem říkal a slyšel,že jsme děti boží.Jsme nositeli Božství.A já vidím její božskou podstatu.V tomto životě mi Bůh řekl,že né moje děti mne opouští,ale že mne opouští on.A to proto,aby se stále vracel a čekal,kdy ho přijmu.
Teď to vidím.Ne ona.Ale to její nesmrtelné božství mne opouští
Její duše.Dívám se a konečně to vidím.VIDÍM DVĚ DUŠE,KTERÉ ODVÁDĚJÍ DUŠI TŘETÍ.DUŠI MÉ LÁSKY.NA CHVÍLI SE SPOJILY JEJICH CESTY ABY POMOHLY TÉ JEDNÉ DUŠI ODEJÍT Z TOHO SVĚTA.Vidím i jejich duše,stejně krásné jako její.Pomohli ji jen naplnit svůj osud.Jen mne tím mněli něco naučit.Ach,staň se vůle tvá ó Bože.
Konečně to vidím a chápu.kvůli komu se to vše odehrálo.Kdo se má co naučit.Tečou mi slzy,už nemám co odpouštět,teprve teď jsem vše přijal.
Bože,proč to vidím až dnes?

[clovek]

Prosím,omluvte mne je to jen příběh jedné duše.Člověk

[Rigi]

Dobře, že se ti podařilo odpustit. Mě to nejde. Vždy to je pro mě jen prázdné slovo. Říct to umím, ale nic za tím nejde.
Nejde mi odpustit odporné chování, kterému jsem byla vystavena..Jestli se to někdy prolomí...kdo ví. Do té doby mě to bude užírat. A ten člověk bude v naprosté pohodě. Paradox?

[clovek]

Rigi.Dokud si říkáš,že to nejde,tak to nejde.Neodpouštěj.Zkus to přijmout z pohledu,jak chápeme inkarnaci.Nahoře jsme obklopeni těmi,kdo nás a koho mi milujeme.Pak se jdeme dolu něco naučit a oni se rozhodují,kdo půjde s námi a kdo nás bude učit.Svým chováním nás něco učí.A čím více je nám nablízku a čím více na nás působí,tím více se tam nahoře máme rádi.Můžeme někoho potkat,a může to být i náš sourozenec,ale nic moc k němu necítíme.Ani lásku ani nenávist.To proto,že se jen přišel od nás něco naučit a už nikdy více ho nepotkáme.Víš,lásky i nenávist jedno jsou.Kdyby nám byl lhostejný,tak se po něm nepodíváme,ale když nenávidím,to znamená,že o něm vím,že mi na něm záleží.A taky,tam nahoře nás má hodně rád a o to těžší bylo jeho rozhodování,aby nás tady na zemi nějak trápil,učil.My jsme to po něm žádali,skrze tu jeho lásku k nám.My ho k tomu nutíme.Už tolikrát jsem to opakoval,ten známí příklad.Ježíše se ptali,kdo ho zradí.A on řekl:Koho obejmu,ten to bude.Pak se zvedl od stolu a přistoupil k Jidášovi a objal ho se slovy:Tys můj přítel nejvěrnější.Proč to asi řekl.Ježíš nikdy nemněl důvod lhát.A taky věděl co přijde a mnoho chápal.Proč tedy řekl pravdu,tys můj přítel nejvěrnější.Trochu divná pravda o zrádci.A nebo to nebyl zrádce,ale slíbil mu to,že mu pomůže naplnit jeho úkol.Co by byl Ježíš,bez toho,aby na sebe vzal naše hříchy.Kdo ví.Šaman

[polgara1]

[clovek]

Polgaro díky.Když jsem psal svůj příběh,cítil jsem,že to tak má být.Je to svým způsobem odpověd zda jsme či nejsme smrtelní a pak už nic.Ale ty jsi mi vlastně ted znovu nahrála.To odpuštění je skutečně vždy o tom odpustit sobě.Druhým je jednoduché ale sobě.Už vím,že možná se k této příhodě staré statisíce let možná budu znovu a znovu vracet.Ted jsem mněl objevit zlobu ve svém srdci na sebe.Píšu to tam.Když jsem tu zlobu objevil a vytrhl i s kořeny ze své duše,najednou jsem viděl a vidím i dnes,konečně, že jsme všichni stejní.Krásný,nádherný.A to odpuštění je o tom všem.Odpustit jim je tak lehké.Ale přijmout svou zodpovědnost a td jak píšeš.To je jiný kafe.Člověk

[toora]

[Narya]

Odpuštění? Co takhle Puštění se Od toho co jsme zažili, nechat Od plynout minulou zkušenost, poučit se, ale jít dál. Problémy dělá mysl (vědomá i nevědomá) ne sama zkušenost....

Je však občas docela těžké dostat se do stavu, kdy pochopíme kdo tvoří utrpení...

M.

[sanmoon]

[Annaka]

Mno jo, odpusteni.
to je otazka tolika urovni.
Jeden muze odpustit intelektem, ale krivda bude stale vezet v tele, nebo v srdci.

Myslim, ze kdybychom dokazali OPRAVDU odpustit VSEChNO VSEM na VSECh urovnich, tak uz nam na Ceste k Sobe..ci k Bohu nezbyva skoro zadna prace...

[toora]

.

Otázkou je, na jak dlouho se nám zalíbí hrát tuhle roli oběti.

[schaman]

[sanmoon]

[clovek]

Nayro.Není těžké pochopit,kdo tvoří křivdu.Nikdo.Není vina,není odpuštění.Není křivda není protekce.Je jen učení.3kolu nechápeš jako křivdu,že jsi se naučila číst.Já to můžu brát jako křivdu,protože mne naučila brát vše rozumem a ten mi brání jíti dál.NENÍ KŘIVDA.Šaman

[toora]