Strach ze smrti

[Bobina]

Už dlouho mě trápí strach ze smrti

V tématu Přítomné zlo Beppe píše, že neví, jak vysvětlit smrtelnost malému dítěti a to mě ponouklo založit na tohle téma samostatné vlákno, protože já s tím už dlouho bojuju a třeba nejsem sama, kdo neví, jak se s tím vyrovnat

Když jsem byla malá, věřila jsem, že se člověk znovu narodí, byla to pro mě skoro zamozřejmost, ale dospěla jsem a čím jsem starší, tím tomu věřím míň a míň.

Je to pro mě tak strašný pocit, že jednou umřu, že když mě někdy přepadne, celá se rozklepu a nedokážu myslet na nic jiného

Vím, že to zní hloupě, ale potřebovala bych nějaký důkaz, že po smrti ještě něco je

Chtěla bych vědět, jak jste se vyrovnali se smrtí? Přesvědčilo vás něco, že po smrti opravdu ještě něco je?

[lilaa]

Myslím, že by se Ti líbily knížky od M. Newtona. Když jsem si je přečetla, nějak se mi ulevilo - a to jsem strach ze smrti neměla, vlastně se ani nepídila po tom, proč tu jsme, atd. Ale knížky byly pro mě velmi zajímavé

[Psychedelic]

Já si pamatuji, že když jsem byl malý, říkal jsem si: smrt je daleko... a věda jde do dopředu. Doufal jsem, že moderní doba přinese Pilulku nesmrtelnosti. Takže v podstatě jsem jako malej se vyrovnal se smrtí tak, že jsem si řekl, že mě vlastně nepotká.
Pak jsem na smrt zapomněl.
Věnoval jsem se tomu, abych se líbil holkám a byl trendy.
Pohrával jsem si se satanismem a egoismem.
Poté jsem četl Jiřího X. Doležala, jeho ódu na marihuanu a hinduismus.
Začal jsem se zajímat o buddhismus, zkoušel meditovat, kouřil trávu a věřil minulým životům.
Myslím ale, že v podstatě SKUTEČNĚ věřit v jógu a duchovno jsem začal až po intenzivních zážitcích rozšířeného vědomí, které mi později přineslo užívání silných "halucinogenů" - psychedelik.
Do té doby to bylo všechno více méně intelektuální rozjímání.
A v tom myslím, že to je.
Myslím si, že právě jen vnitřní zážitky mohou člověka přesvědčit o Bohu, minulých životech...
Do té doby to je v podstatě jen víra, momentální póza, přesvědčení apod. I když už to může být krok kupředu.
Myslím, že důkazem o minulých životech může být na vlastní kůži prožitá Hlubinná abreaktivní psychoterapie ale i jiné metody, které vůbec třeba o "minulých životech být nemusí", ale člověka konfrontují s Božstvím. Jako jóga, meditace, modlitba, reiki... Jako další možnosti mě napadají různé taneční tranzy jenž přecházejí až do transpersonálních šíří, holotropní dýchání, užití silných psychedelik a spousta dalších věcí prožitkých na VLASTNÍ KŮŽI.

[Hyter]

[Bobina]

Já dřív taky četla nějaké knížky o posmrtném životě a věřila jim, ale teď si vždycky říkám, že si to ti lidé buď vymysleli, nebo třeba opravdu mozek funguje v momentě smrti tak, že začne vytvářet vidiny jako např. světlo na konci tunelu, setkání s blízkými, kteří už nežijí atd. a jen těmito obrazy uklidňuje paniku, která v člověku v ten moment je.

Když na mě přijde takový záchvat strachu ze smrti, tak si začnu dávat Reiki a je pravda, že mě uklidní a pomůže mi, ale za čas to přijde zase

[Psychedelic]

Já si Bobi myslím, že to jsou všechno právě otázky filozofie, uvěření a neuvěření. Člověk může přečíst spoustu knih, které ho přesvědčí a poté třeba potká člověka, nebo přečte knihu, která mu to celé vyvrátí.
Ale myslím, že na to jdeš dobře. Dáváš si reiki. Reiki poukazuje na duchovní svět. Přímým prožitkem.
Člověk může spekulovat o tom, co je v knihách atd. Ale o tom co cítí a prožívá to je už něco jiného. Pochyby jsou přirozené a to dokonce i tehdy, když člověk Boha přímo cítí. I tehdy mohou přijít pochyby. Mysl je prostě ve své vlastní přirozenosti již pochybovačná. Ale knihy příliš nepomohou. Jsou právě jen na té úrovni mysli. Jsou dobré, ale důležitá je praxe. Jenom praxe (reiki atd.) člověka SKUTEČNĚ utvrdí v tom, že je duchovní svět.

[sunnyi]

Zkus se podívat na stránky Osho Shangri La. Ve dnech 6. - 11. listopadu povede Bhagat Zeilhofer seminář Umění zemřít. Já jsem ho sice neabsolvoval, Bhagata ale znám, protože jsem u něj dělal výcvik v konstelacích a mohu ho doporučit. Několik mých spolužáků z výcviku tímto seminářem prošlo a slyšel jsem jen samou chválu.

Mirek

[Psychedelic]

Člověk může spekulovat o tom, co je v knihách atd. Ale o tom co cítí a prožívá to je už něco jiného. Pochyby jsou přirozené a to dokonce i tehdy, když člověk Boha přímo cítí. I tehdy mohou přijít pochyby. Mysl je prostě ve své vlastní přirozenosti již pochybovačná. Ale knihy příliš nepomohou. Jsou právě jen na té úrovni mysli. Jsou dobré, ale důležitá je praxe. Jenom praxe (reiki atd.) člověka SKUTEČNĚ utvrdí v tom, že je duchovní svět.
Je možné že reiki může být vnímána jako jemná a není dostatečně přesvědčivá (v tom případě bych zkusil alespoň vyřadit těžká jídla, optimálně bych začal vařit makrobiotiku a trávil bych s reiki víc času. Pravdou také je, že pokud se přes den medituje či intenzivně modlí, prožitek reiki mohutní). I když už jen to, že reiki působí je důkazem o duchovním světě, mysl někdy potřebuje více. Pokud pominu psychedelika a holotropní dýchání, což jsou více méně prožitkové víkendové aktivity (v případě psychedelik ve většině případů navíc nelegální), nikoli duchovní cesta, rád bych Ti doporučil modlitbu. Vím, že modlitba si žádá určitou víru, což může být jistá potíž pro člověka, který právě o víře pochybuje. Přesto bych to zkusil a volal Ježíše Krista. Já nemám slov k tomu, co on dokáže a jakým způsobem dokáže v člověku roznítit Lásku a otevřít transcedentní Vědomí. Prožitky duchovního světa, které při modlitbě přichází jsou ohromující a v tu chvíli již na pochybnosti moc prostoru nezbývá. Alespoň v té chvíli, když se prožitky dostavují. Radím Ti modlitbu, neboť je velmi jednoduchá a prostá a přesto jsem s ní měl nejsilnější duchovní prožitky. Knihy, které o ní pojednávají jsou Poutník vypráví o své cestě k Bohu (přeložil Jiří Vacek, lze objednat na stránkách Jiřího Vacka: http://www.jirivacek.cz/ . Bohužel, už jen jako xerox - alespoň co vím. Mluví o praxi nepřetržité modlitby), Filokalia (rovněž k dostání na uvedených stránkách). Také se mi líbí knihy Uvedení do školy křesťanské modlitby - Romano Guardini, O modlitbě s Davidem Torkingtonem a dílo Vzývání Ježíšova jména (autor neznámý, Karmelitánské nakladatelství). Tématem se také zabývá kniha Oblak nevědění (rovněž lze koupit na výše uvedené adrese). Knihy jsou inspirací na cestě, důležité je pak modlit se. Na více poté nemám slov. Vím, že to asi zní divně, ale mně tato prostá metoda přinesla největší a nejsilnější "důkazy" o duchovním životě - a je to velmi prosté - nejsou tam žádné "divné metody" jako zrychlené dýchání, pojídání psychedelických hub, či žádné zvláštní násilnosti, jenž by mohly zavdávat pochybnostem o ovlivnění mozku čímkoli a tím znevažovat existenci "duchovna". A přesto - je to nesmírně účinné. Stačí se stále modlit.
A pak je zde meditace. I ten kdo nevěří v Boha, ví, že JE a tudíž má bránu k meditaci otevřenou. O meditaci krásně píše Jiří Vacek ve svých knihách Královská jóga, Moc Vědomí a Átmavičára - čili zkoumání sebe sama. Ač se zde nemusí v nic věřit, prostou prací s pozorností se člověk vymaňuje ze světa a směřuje (vrací se) k Duchu - k Sobě. Modlitba v konečné podobě stejně vrcholí spontánní meditací. Sunnyi, jenž chodí sem na reikiweb pořádá meditační semináře. Snad by Ti návštěva jeho seminářů mohla pomoci v cestě k meditaci.
Se nudím, tak jsem se rozepsal

[smart]

Bobino,
nestalo se Ti nikdy v životě, že by sis řekla "a teď by mi nevadilo umřít"?
Mě už párkrát jo a bylo to bez jakýchkoliv halucigonegů, prostě se jenom přihodila opravdu nádherná chvíle. Nijak výjimečná, jen krásná, všechno bylo "dokonalé".
Když o tom tak přemýšlím, tak chvíle, kdy se bojím, jsou naopak takové ty, kdy jsem se upnula k něčemu a zapomněla, že nemusím věci tlačit silou, že se budou dít tak jako tak. Když si to uvědomím, snažím se dostat zpátky víc ke středu, tj. odevzdat se, dát věcem volný průběh. Snažím se prožít pocit, že je nejsem ten, co to tu řídí a že se můžu spolehnout... mám někde v sobě víru, že jsem v dobrých rukou a když na to občas zapomenu, tak si to takhle připomínám a většinou to pomůže.
Myslím, že aktuálně se víc bojím smrti svých bližních než té svojí...

[akjam]

Bobino,
měla jsem kdysi také strach ze smrti a různě ho potlačovala (od 11 let, kdy jsem se ocitla v nemocnici na úrazovce, kde jsem viděla umírat lidi, prot mě to byl tehdy šok).
A asi před 8 lety jsem jela na kole a najednou jsem cítila, že je konec. Prostě jsem odešla a dcery si mě z tunelu zavolyly zpátky. A jsem teď tady, normálně žiji, jen ten strach ze smrti se ztratil a vím, že život pokračuje dál. Snad mi budeš věřit a třeba ti to trochu pomůže.

Majka

[clovek]

Ahoj.Protože nedokážeme přijmout konečnost.Copak skutečně nastane konec.Meditace ti pomůžou najít vnitřní rovnováhu a klid.Smířlivost s osudem.Máš-li reiki,ptej se,kde se bere.Kdo mi ji dává,odkud přichází a pak čekéj při meditacích ne odpovědi.Vždy když nám někdo odejde,nejsme schopni přijmout definitivu jeho odchodu.Teprve pak hledáme a snažíme se sami sebe přesvědčit,že je nebe.Že vlastně odešel jen nahoru a my půjdeme za ním.Ale skutečnou jistotu nemá nikdo z nás.Ale k čemu potřebujeme jistoty?Co je vlastně stopro jisté?Ani to,že jsme se narodily není jisté.Co když to byla vůle boží a né našich rodičů?Otázka bez odpovědí-
Já,my všichni,kdo pracujeme s energií,tak poznáváme,že je něco mezi nebem a zemí.Jak je možné,že vidíme,nebo slyšíme,nebo cítíme duchy a pak je odvádíme.Není to důkaz posmrtné existence?Při regresi zažíváme hodně vzpomínek na dobu po smrti ale častěji na minulé životy.Dnes tento fenomén je zatím nevysvětlen,ale dokázán jako fakt.Jsou lidé,kteří prokazatelně ví něco z minulosti.ALe jso to skutečně jejich vzpomínky?Když né,tak co to je.
Otázka je ale jiná.Ty osobně nehledéj důkaz nesmrtelnosti,ale hledéj pomoc.Normální je nežít ve strachu.Ty strach máš a to je nenormální.Doporučil bych regresivní terapii.Nevím odkud jsi,kde bydlíš.Když ale začneš hledat,najdeš.
Budu-li mít čas v pátek,napíšu jsem příběh a do jitřní země o mé dnešní meditaci.Taky ti vlastně dá trochu odpověd.Mne to trvalo asi tři roky při různých meditacích,než jsem ten příběh složil do mozaiky.JO datum 9.9.09 byl pro mne už od rána silný.Šaman

[Lendulka]

Ahoj Bobino,

mě moc pomohlo, když jsem při konstelacích "hrála" mrtvého člověka. Asi jsem hodně citlivá na tyhle energie a prožívám to hodně silně, až neuvěřitelně mocně na mě konstelace působí. Cítím věci, o kterých vím, že nejsou moje a proto vím, že i můj prožitek coby mrtvého je pravdivý. Zkrátka cítila jsem jako mrtvý člověk neuvěřitelný klid, nekonečnou vyrovnanost a bylo mi moc dobře. Netrápila mě žádná "lidská trápení"...... Cítila jsem nekonečný klid.

A musím v této souvislosti říct, že jsem dříve spíš než strach ze smrti - cítila strach ze života..................................

Ale díky Bohu, díky Reiki, díky lidem kolem mě a nakonec i díky sobě už nemám strach ani ze života, ale jsem za něj vděčná, jsem tu už ráda a jsem šťastná..............

A totéž přeji i tobě.

[Beppe]

Bobina: Můj kožní lékař (který se také zabývá duchovnem), u kterého jsem byl nedavno s nějákou vyrážkou na krku, zastává názor, že v podstatě za vším (všemi závažnějšími psychsomatickými projevy apod.) je něják zakuklený nevyřešený strach ze smrti. Já ti přeju abysis to v sobě vyřešila, myslím že už jsi nastoupila dobrou cestu.

Lendulka: A ty už udělej hají belí Koukám že si taky noční sova, jako já

[Daerwok]

Hmmm. já, když jsem byl malý, tak jsem o tom nepřemýšlel. To jsem začal cca v 10 letech a občas to taky byly návaly a deprese . To, co mi pomohlo nejvíc, bylo právě poznání duchovního sveta a reiki, prostě jsem pak uvěřil, že po smrti je taky život, vím to iteď a jsem v pohodě...

[mrtvybrouk]

Velice vyčerpávajícím způsobem se tohoto tématu dotýká v jedné z kapitol Alice Baileyová v knize Pojednání o bílé magii aneb cesta učedníka. Bohužel je to tak komplexní, že se nedá opsat ani úryvek, protože by se stejně ztratil kontext, ale velmi doporučuju. Je tam vše vysvětlené, jak věci fungují, proces odchodu přes různá centra v těle (podle pokročilosti daného člověka) a případně i návod jak s tím strachem pracovat. "Náhodou" jsem to četla zrovna včera