Strach ze smrti

[Dzarmi]

[akjam]

[clovek]

Eviku,Lendulko.Vy snad ani nestihnete tu smrt.Já taky chci stihnout co nejvíce,ale ne za každou cenu.Pokora je přijmout i to,co jsem nestihl,je dobře,že jsem to neudělal.Kdoví jak by to dopadlo.A možná jsem to ani neměl udělat.Kdo ví,ale abych se k vůli tomu trápil,tak to zase holky prr...
Rodiné konstelace nejsou jenom o vztahu,ale o tom,co nám předali naši předkové,co jsme přijali od svých vrstevníků a současníků.Může to být vyřešení rodiné kledby,rodinného zatížení,rodinných vztahů k můžům či ženám atd.Je to očistující i léčivé působení.Člověk

[clovek]

Bobino.Třeba LSD,papírová droga,dokáže vyvolat halucinace.To samý umí meskalín,používaný šamany.Ale já žádnou takovou drogu nikdy nepoužil a přesto dokážu jít za hlasy do tmy,dokáži jít do tunelu,dokáži si vzpomenout na to co bylo...a je to při plném vědomí.Nepotřebuji tranz a nebo jinou metodu.Meditaci používám dynamickou,kdo to zná,ví,že pouze ta dynamika unaví tělo a stiší mysl,ale nejsme v tranzu.Třeba s duchy komunikují většina lidí při běžném životě.Prostě cítí,že je někdo s nimi a oni třeba něco dělají.Tak se na chvíli zastaví a popovídají si spolu.Nebo se uklidní,zapálí svíčky,tyčinky a začnou s duchy pracovat.Ale zase žádná droga nebo zmněněný stav mysli,který produkuje nějaké hormony či jiný fujtajbly.Je to stejný jako při posílání reiki.Taky se většina z nás schodneme,že to klidně můžu dělat u televize,nebo čtení a nebo si zapálím svíčky a...Samozřejmně,nevylučuji možnost,že při smrti se asi uvolnují nějaké látky.Protože vlastně ani není znám přímí průběh přirozené smrti.Co umře nejdříve,který smysl odejde první,jak reaguje tělo na nedotatek toho či toho.Ale moje zkušenost je taková,že na navázání kontktu s nimi,není potřeba chemie,ale ..vlastně ani nevím čeho.Snad oni sami si nás vybírají.Často,většinou,sami za mnou přijdou.Nebo mě zavolají a já to nějak vnímám a jdu k nim.Prostě si sednu,zavřu oči a vydám se na šamanskou cestu.Do tmy,tisíce hlasů ale jen čekám a jdu.Sám se musí ozvat.Jedoduché.Ty to neumíš.Šaman

[Evik]

[kamo]

Jsou lidé, kteří někde uslyší, že vše je dopředu určeno a tudíž nelze nic změnit a pokud toto přijmou za své, tak od tohoto okamžiku v podstatě nežijí, ale jen přežívají při čekání na onu smrt.
Mít touhy a cíle je motorem žití a překonávání překážek třeba já beru spíš komsomolsky, mě ten křesťansko-islámský způsob "teď mlč, makej a dři a po smrti možná bude haleluja" moc nebere.
Na smrt čekáme v podstatě od porodnice, tak proč z toho dělat nějakou složitou vědu.
Je třeba žít
No ni?

[polgara1]

[Lendulka]

[Lendulka]

[Lendulka]

[polgara1]

Asi před dvěma roky se mi vybavilo, jak jsem coby malá říkala, že smrtí nic nekončí, že není třeba se bát. Vybavuji si, že mi na to nic neřekli jen se na mě dívali. Pak jsem měla vizi jak jsem to říkala jedné paní a ta za mnou v té vizi přišla, že mi děkuje že se tenkrát nebála a bylo jí dobře.

Když pomyslím na smrt, tak mám pocit klidu a míru, jakobychom se tisíckrát setkávali a že se není čeho bát. Mám pocit jakoby to byla má přítelkyně.

Když jsem byla poprvé účastníkem rodinných konstelací - Na vnitřním dítěti a vyzkoušela si roli mrtvého dítěte, tak jsem cítila klid a pokoj. Ostatní tam byli v emocích a tak a já se jen klidně dívala a netýkalo se mě to. Byla jsem a nebyla.
Prožila jsem jaké je to,když vás někdo nechce pusit a vy jste mrtví a živí vás zadržují ( lítost, stýskání, tys mě tu nechal a tak) brr, to bylo hoodně nepříjemné.
Když jsem byla teď podruhé účastníkem - Na vnitřní ženě-muži tak jsem viděla jak se jeden člověk na ty mrtvé stále vázal a až si k nim lehl a jak se to těm mrtvým vůbec nelíbilo. To byla fakt síla.

Kamarádka dělá v emocnici na JIPu a ta říkal, že lidé keří se probudili z komatu nebo měli na kahánku a vrátili se to veskrze popisovali jako příznivý zážitek - že cítili klid, mír a bylo jim dobře. Někteří šli tunelem na krásnou louku, pro některé přišli krásné bytosti a pro některé jejich blízcí zesnulí. A někteří se na sebe dívali jakoby z výšky.

Tak mě napadá, že vlastně kráčíme k životu i ke smrti, že je to nedílnou součástí života a že je důležité to přijmout.

Hmm, zajímavé téma. Teď se mi vybavuje, že když umřel děda, že jsem říkala že není důležité po tom člověku brečet a smutnit, ale že je důležité mít radost, že jsme ho měli tu čest poznat a milovat a myslet na něj v dobrém.

[jafik]

Nějakou dobu zpět jsem měl opravdový strach ze smrti, představy z dětství, že zasypávají moje tělo hlínou v rakvi, nebo kroucení těla v ohni nebyly zrovna příjemné. Hodně let potom, když ležel tchán v komatu a já ho najednou spontánně viděl ve světelném sloupu ke mně promlouvat, začal jsem o smrti více přemýšlet. Když odešel otec, při konci obřadu v kostele se objevily v zářivém světle dvě postavy a odvedly otce, který se ještě ke mně naklonil a s úsměvem mi sdělil:“ já nejsem mrtvý, řekni to ostatním“ a postavy i s otcem odešly, světlo zhaslo…. po-té následoval chlad, obrovský pocit klidu a míru uvnitř a já najednou věděl……nevím, jestli to byla nějaká moje projekce, nicméně ten obrovský klid uvnitř a v podstatě vnitřní pocit jistoty, že to není konec…..stejně ale jako Smart, když pokaždé lezu do letadla necítím se úplně nejlépe, zvláště při přistávacích manévrech

[clovek]

CHA,CHA.Pobivila jsi mě Lendulko.Špatně jsem to napsal.Já to myslel tak,že když přijde smrt,tak prostě řeknu,já to ještě nemám všechno hotový,ještě nemůžu odejít.Pak ale nejsme na smrt připravený.Proč se říká,žij každý den,aby jsi ho žil,jako by byl tvůj poslední.Večer totiž potom usínáte s čistou hlavou.Co jsem stihnul,stihnul jsem a víc už nemusím nic udělat.Není to sedět v křesle,ale je to o tom,nezapomenout žít.Třeba si udělám plány,že na jaře pojedu na dovolenou a musím si na ni našetřit.Dvě zaměstnání to jistí.Ale já do jara nežiju,ano těším se každý den,na tu dovolenou,ale těch pár měsíců jsem zapomněl žít.Žil jsem v budoucnosti,myšlenkami v budoucnosti.Není lepší,vím,že třeba příští rok,budou li hězdy příznivé a já vydělám dost peněz pojedu třeba do Honkongu.Ano i přesně můžu vědět kam,ale bude-li to možné.Neobětuji tomu ani více myšlenky než je třeba.Každou práci se musíme snažit dělat pořádně.Tu kterou zrovna ted děláme.Myju nádobí,tak na sto procent se na to soustředím a nemyslím na nic jiného.Neplánuji,že až ho umyju,půjdu ven.Né.Pak se my nestane,že rozbiju hrníček.ALE TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ.DOUMÝVÁM NÁDOBÍ A NĚCO SE ROZBIJE,TŘEBA PRAČKA A JÁ VŮBEC NEJSEM ROZMRZELÝ,ŽE JSEM CHTĚL JÍT VEN,ALE ZASE MÁM RADOST A DĚLÁM TU NOVOU PRÁCI NA STO PROCENT.Jsem rád,že se to stalo zrovna ted,kdy mám na to čas.A až to dokončím,pak teprve můžu se zase rozhodnout,co je důležité a jdu do toho.Prostě jak to cítím,tak to upřednostnuji.Neplánuji,nechám to na těch druhých,aby mi ukázali,co je potřeba udělat.Pak se mi ale nestane,že budu pospíchat a neuslyším zpěv skřivana.Neuvidím rozkvetlou chudobku na kraji chodníka.Jdu ráno do práce úplně v klidu.Jestli mám stihnout tu tranvaj a pak metro a ještě autobus,Nepodstatné.Stan se vůle tvá.Prostě třeba ten den mám přijít pozdě.Ale kdybych chvátal,to musím stihnout,tak si třeba zlomím nohu,abych se zastavil a uvědomil si,že nemusím stíhat vše.Vše už bylo nám naplánované,ještě než jsme se narodili.A na mne záleží,jak to rpožiju.Ale už nechci dát ani jeden den života na oltář spěchu,kdy nebudu vědět,čí jsem a večer ani nevím,co jsem ráno snídal,kudy jsem šel do práce a kdo mne ten den potkal a něco se mi snažil říct důležitého,možná to nejdůležitější v našem životě a já byl duchem v budoucnosti.Myslel jsem na to,co musím dnes stihnout.Nebyl jsem ted a tady.A on mi to nemohl říci.TO jo,večer budu mít dobrý pocit,že jsem vše stihl.Ale kde se ten pocit bere.V mozku,v logice,ta plánuje a hodnotí.Ale co muje duše.Možná by jsme mněli někdy slyšet jak pláče nad zbytečně prožitým dnem..Takhle jsem to myslel.Kdo zná Osho karty,tak zná kartu blázna.A ten jsem možná ted já.Ale jsem na to hrdý.Šaman

[Evik]

[Narya]

Dlouho jsem Bobino přemýšlela co ti napsat, jakou vážnou myšlenku sem vtělit, ale moc mě toho nenapadlo. Lidé se bojí smrti z různých důvodů, většinou existuje něco za tím, jedno jaký strach z čeho tě pohltí, podstatné je, že jde o strach a pohlcení.Víš zaujala mě ta myšlenka, "že mě někdo přepadne", nemluvila jsi jen o prostém strachu ze smrti... ale to je jen drobný postřeh...

Nebudu ti říkat co je a co není, také to nevím, ale jsou zde signály, že až to přijde, bude to v pohodě a naprosto nebude záležet na tom, jestli něco po tom bude. Nefixuj se na strach ze smrti, i kdyby jsi dostala 100% pravdivou odpověď, která bude říkat, neboj, budeš dál existovat, domnívám se, že tě neuspokojí, že budeš chtít něco jiného, ale jen ty víš, co by ně uklidnilo nejvíc...

Čistě k tématu, přečti si knihy T. Pratchetta, od té doby co znám jeho Smrťě, jsem se smrtí docela v pohodě. Ty příběhy jsou možná trochu fantazy a pohádkové, ale mezi řádky je ohromně moudra a lásky k životu.
Asi nejvíce je o Smrťovi v knihách Mort, Sekáč a rozhodně Otec prasátek, k tomu je i nádherně zpracovaný film, i když trochu děsivý, člen cechu vrahů Časnačaj je docela vyvedený, brr, zlatý strejda Smrť.