Zádrhel v osobním rozvoji

[samanka]

Docela by mě zajímalo, kde se vzala optimistická představa, že
osobní rozvoj a posuny vypadají jako malý mráček a pak se jedinec stává veselým, milým človíčkem, který je pro své okolí sluničkem
bez negativních emocí, co se jen usmívá, nenadává a nerozčiluje se.

A pak se mnozí z nás diví, kde se tu vzal ten ještě protivnější egoista,
u kterého naopak vystoupily ty pro nás nepříjemné vlastnosti, ještě víc
na povrch.

Napadá mě taková otázka, jestli dokážeme tolerovat a chápat, že každý máme právo se vyvíjet podle svého, tedy z našeho pohledu i tzv. horšího modelu (i když třeba jen dočasně a je tu šance, jak za pár měsíců či let se tu najednou zjeví onen veselý a milý človíček podle našich optimistických představ).

Víme vlastně jaký směr a způsob vývoje potřebujeme?

šamanka

[somka]

To nevím, Šamanko, poslední dobou jsem si kladla také takové otázky a přiznám se, že sama jsem asi měla stejnou naivní představu, kdysi... že práce na sobě vlastně rovná se nikdy žádný problém a věčný optimismus.

Pak jsem prožila intenzivní životní krizi, na všech úrovních. Byla jsem na dně a dělala jsem všechny ty věci, co "já bych přeci nikdy...". Ale nevzdávala jsem se, i v tom nejhorším jsem doufala, že bude líp.

Ta krize vyvrcholila před pár týdny, měla jsem pocit, že se mi zase všechno hroutí, připadala jsem si zlomená a neviděla jsem vůbec žádné východisko z té situace, byla jsem na dně. Dokonce jsem si začala všímat, že nějak hůř vidím, rozmazaně...

Troufám si ale říci, že krize skončena, trvala přesně rok. V tom nejhorším jsem se dokázala postavit zase na nohy, začít fungovat pozitivně a mít o svém životě jasnou představu, připadám si teď obohacená o spoustu zkušeností a nových pohledů na život. Už vidím zase dobře...

Srpen byl pro mě teď zásadní. Potřebovala jsem pohnout s jedním "problémem" a nebylo to jednoduché, prvních 14dnů jsem jen spala a nedělala vůbec nic. Byla jsem na své okolí protivná a vůbec ničím prospěšná, nebyla jsem schopná zvládat běžné denní povinnosti, uvařit jídlo, ani třeba umýt nádobí.

Okolí za mnou chodilo se slovy: "Tak tohle je ten Tvůj Bůh, meditace, reiki... Kde máš výsledky toho všeho? No řekni, má to smysl, jsi teď šťastnější?" Nebyla jsem schopná žádné plodné reakce, pouze jsem se z těch řečí cítila přetížená, zmohla jsem se na jediné a přeci v tu chvíli upřímně myšlené: "Jděte do hajzlu...", což všechny kolem samozřejmě utvrdilo ve velkém přínosu víry v Boha, meditací, reiki...

Když to vše před rokem začalo, byla jsem poměrně vyděšená, jak se to může stát. Neměla jsem důvěru a často jsem byla vysloveně jak slon v porcelánu, resp. aspoň jako deset slonů. Teď když se ohlédnu zpět, tak vidím, jaký to všechno mělo smysl... a můžu i pohlédnout dopředu a přibližně vidět, co mě čeká... a opět to má smysl. Důležité asi je nehodnotit, odevzdat se... a důvěřovat... ale to když člověk nedostane do vínku, i to se někdy ne příliš lehkými zkušenostmi postupně učí.

Víc mě k tématu nenapadá.

[Aika]

ahojky
jak plodná témata

Mám pocit, že tady je důležitá opět jedna jediná věc: být sám sebou... ony ty pecky v životě jsou beztak jenom proto, že prostě nevnímáme sebe sama... nejsme sto naplnit naše potřeby, postavit se k nim, vnímat to, co nám naše vnitro povídá...
Učme se.. .čtěme, studujme, choďme na kurzy a kdo ví kam ještě - všechno je super.... ale všechny informace je potřeba nechat projít přes sebe - dřív, než tomu prostě jen uvěřím, protože to někde bylo psáno nebo někdo řekl.... říkejte si co chcete, ale ať je vám dobře nebo ne... vždycky víte, kde ta pravda ve vás je.... vždycky víte, co je "špatně", protože se vám nedaří - jen si nehodláte připustit, že to tak je.... Protože kde si nejsme doslova a do písmene "vědomi sebe sama", kde nevládne sebeláska a úcta k sobě jako k lidské bytosti (dovolím si božské), tam ani nejsme schopni vidět svoje skutečné potřeby a ani náhodou nás nenapadne věřit.. .že to a onto bych já mohla potřebovat a k tomu všemu takhle a ontakhle a mít to pro sebe? no to je vrchol osobní drzosti.........
Opravdu je to celé o tom, ne se slepě řídit radami knih, moudrých atd... ale začít si uvědomovat, co jsou moje opravdové potřeby... kdo jsem já - co mi sedí a co ne a být taky flexibilní, páč co dneska nepotřebuju, mě zítra může dohnat....
A pakliže se třeba chcete začít zabývat otázkou - no jo... já.. ego... sebeláska... jsem sobec atd bla bla bla... tak tady bych si dovolila citovat mistra Osha, který říká : poznejte svoje já, poznejte svoje ego... nechejte ho narůst, abyste jej pak mohli odevzdat... (ve smyslu propustit, nepotřebovat)
A o tom to je... neodevzdávejte své Já, ani své ego... svou bytost nikdy nikomu.. a zůstaňte věrni sami sobě. Informace od zdrojů si vždy pečlivě zvažte.. zda to je pro vás nebo ne. Zda teď ano.. možná, snad zítra....
asi bych tu mohla pokračovat dlouho....... stačí!

[Damao]

Naše bytí, včetně ega, našich aspirací, strachů a postojů, je jako koláč. Když z něj vykrojíme určitou část - třeba že se necháme přesvědčit, že to tak máme v zájmu vyšší duchovnosti udělat - nebo že nás ta která část obtěžuje, vždy bychom si měli dobře rozmyslit, čím ten vykrojený kus sebe nahradíme. Tohle bych určitě nedoporučoval ponechat náhodě, ani té Vyšší.
To proto, abychom vystoupili z pocitu oběti a postupně se stali skutečnými tvůrci svého života - s pomocí Boží, samozřejmě.

[Narya]

No já se bojím, že pod pojem "Osobní rozvoj" se někdy schovává neumění vyjít se sebou a svým životem. Takže pak chceme lepší zítřky, upneme se na nějakou myšlenku, víru, módu. V našem světě pak děláme "osobní rozvoj", ale vnější pozorovatel pozoruje úplně něco jiného. Takže to "víme co potřebujeme" není zas tak jednoduché zjistit. Něco si mohu myslet, ale teprve časem mi dojde, že ten směr jde jinudy. Pravda někdy mi to nemusí dojít po mnoho let, zvlášť když se úporně držím různých představ o tom jak věci mají být a jak nemají.

Vyvíjet se podle svého? To může fungovat tam, kde jsou lidé daleko od sebe, mají svůj zajištěný bezpečný prostor. Tady vždycky bude nějaká společnost, normy, všeobecné očekávání. Určitě zvlášť tady v Čechách, kde se ještě nějakou tu dobu bude předávat hodnota typu: "No podívejte se na něj, měl by se stydět, to by si za nás dovolit nemohl".
Možná jde o to, aby ta "svá" cesta nebyla příliš extrémní. Myslím si, že osobní rozvoj může být jakýkoliv. Stejně jako nemusí být drsný, nemusí být ani trochu růžový. Každý máme své stíny, démony, něco co chceme zametat pod koberec. Je naší volbou, jak s nimi budeme nakládat. Často jde spíš o to udělat z démona kámoše nebo služebníka, než ho přetírat narůžovo a dávat mu křídla.

Pan Usui to už kdysi dávno pěkně sepsal. Chraň svoji mysl před nadměrným strachem a zlostí, přijímej události a jednej ve svém životě s vděčností, pěstuj laskavost vůči okolním živým bytostem.

[Damao]

Dodal bych, že jde také o to, zda rozvíjíme sebe, nebo své představy o sobě. Pro mne bylo "objevení" toho rozdílu mezi mnou - svojí jedinečností a svými představami o sobě v životě hodně důležité.

[Lenicka1313]

Zdravíčko! Co se týče osobního rozvoje, můžu jednoznačně doporučit vcelku čerstvý server s různými semináři zaměřenými právě na osobní rozvoj. Jde o stránky http://zelenalimetka.cz a za sebe mohu vřele doporučit a přeji krásný den.

[Evik]

Zatím jsem se tam nic nedozvěděla

[blankas]

[kamo]

Ta zelenalimetka.cz z toho, jak se prezentuje, vypadá jako klasický multilevelový kšeft, navíc ty stránky jsou snad ještě ve vývoji, což taky kladných bodů na dojmu nepřidá.

.

[samanka]

Jak koukám, reklama všude kam se podíváš! Stránky o ničem,
kde nic není.
Myslím, že osobní rozvoj nejvíc potřebují právě ony stránky.
Achjooooo.

šamanka

[toora]

Nojo, holt se jednou asi ureklamujeme, aby si nás někdo všimnul.

Nejlepší je upoutávka ve smyslu: "Koukněte na to, je to super, nic o tom sice zatím nevím, ale fakt tohle vím na beton, a vřele právě tohle doporučuji!"

"Zelená limetka", to je něco jako kyselý citron, nebo slaná sůl?

[clovek]

Dobrý večer děcka.OSOBNÍ ROZHVOJ...snad přijmout úplně za vše zodpovědnost,za vše co se v mém životě stalo.Ale né jen přijmout,ale i zpracovat to mít se za to rád,že se to stalo.Bolí to někdy,tečou slzy,ale za co by to stálo,když by to bylo zadarmo.Jen když pochopím a přijmu sebe,mohu pochopit a přijmout druhé.Člověk

[Roso]

Ono to chce přijmout sebe sama takový jaký jsem právě teď. Třeba i žárlivý, závistivý, zlostný. Nechtět se vidět v lepším světle a to co skutečně jsem přehlížet. Bůh nás stvořil k obrazu svému, takže takové jakými teď právě jsme. My ale chceme být někým jiným, neumíme být sami sebou.
Koleček v hodinovém strojku je hodně. Některé velké, jiné malé, jine mrňavé, některé tlusté jiné hubené. každé má svůj smysl a účel právě takové jaké je. Každé kolečno je dokonalé a stvořené ke svému účelu.
Takže: Buďme sami sebou!

Nemůžeš a není pořeba se změnit - Sri Bhagavan
http://www.youtube.com/watch?v=kT-CnCfvpTc&feature=autoplay&list=TLNo-zAzZYigI&index=2&playnext=2

RoSo

[toora]

Bhagavan zde mluví o tom, že je nejdříve nutno toto vše v sobě spatřit, tedy si to uvědomit (tuším toto bylo Roso tématem jedné z minulých našich zdejších diskusí?). A k tomu, abychom si to uvědomili, musíme tuhle praxi všímavosti a vhledu provádět, tedy nejen v klidu sedět a koukat, co se nám zrovna honí v hlavě, ale především v té praxi tzv. všedního dne, tedy při jakékoli interakci - vždy, když se dostaví naše jakákoli reakce, ať už je pro okolí zjevná, nebo nikoliv. Bez toho to nejde, protože ten „stroječek“ v hlavičce má tendenci nevidět a jen si tak fut šlapat po svém, pěkně zaběhaném.

Takže, když Mistr řekne „stačí jen“, je za tím jeho „jen“ permanentní umění všímavosti, k tomu co se ve mně (se mnou jaksi kompletně) právě teď děje, samozřejmě s přijetím, jak jinak.
A přijímat něco, co vůbec nespatřím, v některých případech snad ani nejsem ochoten spatřit.

Snad od počátku tady nemluvím o ničem jiném, než tomto, coby o duchovní praxi, Roso.