Upřímnost

[Roso]

Říká se, že co mně zraňuje a vadí na druhých úspěšně měním v sobě, protože je to moje.
Jak je to ale s upřímností. Upřímností k sobě a k druhým?
Pokud mně něco vadí na druhém a uvědomuji si, že je to moje, pak jsem k sobě upřímný. Mám ale druhému říct upřímně, že mně na něm něco vadí? Je to správné?
Pokud mu řeknu co mně na něm vadí a on to vědomě přestane dělat a přestane to dělat ještě před tím než jsem si to sám v sobě vyřešil, tak mně vlastně bere učební látku. Je to správné? Pomohl jsem si tou upřímností k druhému?

Co je tedy správné?

Mám takový vlastní příklad. Chodí ke mně kamarád a pravidelně se zouvá uvnitř bytu a mně to vadím, protože mně zrovna vytírání podlahy nebaví. Nikdy jsem mu to ale neřekl. Poslední dobou jsem ale toto začal v sobě čistit. Včera byl u mně znova a aniž jsem cokoliv řekl, tak se zul venku.

RoSo

[clovek]

Vždy je to v nás,Okolí nám jen dává,co potřebujeme,.co vysíláme.Když by se nechtěl zmněnit,přestal by k tobě chodit.Je to jako ta svíce.Zapal ji ve tmě a ona kolem sebe tmu prosvítí.Kdo nechce být ve světle musí odejít.Jožka

[Dzarmi]

Ahoj Roso,
moc zaměstnáváš hlavu hehe.

Já nemam problém požádat někoho,ať se zuje před dveřmi a už vůbec,když se to děje opakovaně.Domov je řád,který mu udáváme my.Stejně tak i náš život,naše osoba má nějaké hranice,nějakou formu a je fajn ,když se projevíme i jako nesouhlasní,vynervovaní,rozčílení a nervózní .Co jiné by dalo nám a našemu okolí formu,než naše upřímné vyjádření.

Je tedy dobré si myslím být upřímný k ostatním,no a i k sobě samozřejmě.A nějak mam pocit,že není až tak moc nutné řešit do hloubky,jestli si tak beru šanci na pořešení tématu,které mě provokuje.Však vše se dá pobrat jaksi plynule,přirozeně...netlačit,neřešit,nestahovat se.Musíme to nejdříve pořádně vidět,abychom s tím mohli pracovat taky,že.

Přestože to říkám tedy,zjišťuji,že i tak si témata,která mě vyvádějí z míry,stejně řeším.Jen s tím rozdílem,že všichni máme v sobě jasno a čisto,díky upřímnému sdělení toho,co se nám líbí a co ne,kde jsou naše hranice a potřeby.

S tou podlahou jsem to měla taky tak.A dosáhla jsem stejného výsledku jako ty ,aniž bych to v sobě držela.

Džarmí

[Lendulka]

Ahojky, moc pěkný téma........... Zrovna nedávno jsem si v sobě tohle řešila.........

Celý život jsem to měla spíš tak, že jsem se "užírala" uvnitř, než abych řekla nahlas, že se mi něco nelíbí, nebo že se mě něco dotklo. Pak se to ve mě hezky hromadilo a po nějaké době, když dokapala pověstná poslední kapička do poháru, dokážete si to představit..........asi.......... ...........odnesl to jeden člověk za ty všechny ostatní před ním...........

Je to zhruba dva roky, co se učím nebát se, nestydět se, vyjádřit, že se mě něco dotklo, že mi něco vadí, ba co.......dokonce, že mě něco sere.............. Učím se říkat to tak, abych tím neubližovala těm druhým, ale aby bylo k pochopení, že mi něco vadí atd.

Setkala jsem se bohužel i s reakcí u jednoho človíčka, který, když jsem řekla, že se mi něco nelíbí, tak si připadal mnou obviňovaný, napadaný........... Takže je to i o tom, jak je kdo citlivý nebo přecitlivělý, jak kdo snese, když mu řekneme(a jak mu to řekneme), že nám něco vadí.........

Určitě nám druzí zrcadlí, ale možná i tím, že se vyjádříme, tak si něco zpracováváme........... Není se za co stydět, každý si něco řešíme...........

Ale i tak jsem moc ráda, že už dneska vím, že se nemusím bát se vyjádřit, že mám na to právo. Jen by člověk neměl být u toho sebevyjadřování hrubý k druhým. Toť můj názor.

[Beppe]

Dzarmi: Ono je to někdy těžký co někomu říct a co ne, protože člověk někdy pochybuje o oprávněnosti svých výtek nebo nechce dělat zbytečně dusno a kazit jinak přátelskou atmosféru. Mě kupříkladu vadí, když můj kolega v kanceláři chroupe hroznové víno, které když je jeho sezona jí na kila. Chvíli to člověk vydrží, ale když už takhle chroupe dvě hodiny tak je někdy na zabití. Proto jsem měl už párkrát tendenci mu něco říct, ale zatím na to nedošlo, protože vím, že to má rád a kdybych mu to chtěl "zakázat" tak bych tím narušil vzájemnou pohodu a zase bych se moh dočkat nějáké "odvety" v tom že zase třeba já dělám něco co vadí jemu, ale čeho bych se zase nechtěl vzdát já. Takže někdy je to o toleranci co je ještě snesitelné a co už ne. Někdy to může být i o tom, že by člověk měl naopak nějkou takovouto nepříjemnost v zájmu lepšího soužití překonat a vyrovnat se s tím. Viz ten klip o meditaci, na který tady v minulých dnech tuším toora dávala odkaz v jiné diskuzi.

[toora]

To jsi mi Roso zrovna připomněl moji dlouholetou kamarádku, hodnou, že snad hodnějšího člověka neznám. Občas si spolu psdílíme, povídáme, jak jde život, a sdílíme spolu svoje různé ta života radosti a starosti...

Ta její přehnaná hodnost je mj. v tom, že věci, které jí nejsou zcela lhostejné, stejně těm lidem, kterých se to týká, neřekne, protože ty její ohledy na lidi jsou větší, než nutkání jim o tom něco říct. Ale protože si to takhle sama v sobě nějak rozebere, časem dojde k tomu, že je lepší se tím spíš přestat zabývat, než aby to stálo za něaké řešení. Ve většině případů tomu tak je, a jak píšeš v tom svém pěkném příspěvku, Roso, tedy vyřeším sebe, vyřeším tím taky danoý problém.
V jistých případech ale tímhle dělá těm, kterých se to týká, spíš mědvědí službu.

To, co mne štve, je potřeba v sobě zpracovat vždycky, ale vůbec se to nepere s tím (a někdy je to opravdu potřeba), že jsem k dotyčnému otevřená, tedy upřímná, a řeknu mu to, co je říct potřeba.
Samozřejmě, že záleží na míře závažnosti, tedy i na dobrém rozlišení - co, komu, kde a jak říct. Jsou věci akutnější, a ty které je možno nechat klidně uzrát.

Vždycky ale záleží na tom, z jakého „vnitřního rozpoložení“ mluvím, protože se z něj vyvěrá i jistá forma, kterou určitou věc sděluju. Ať už je potom to projevené sdělení razantnější, nebo jemnější, mívá pak pro případné správné „docvaknutí“ toho, koho se to týká, větší šanci.

[Dzarmi]

Hoj Pepo
Njn,tak také rozlišuji kde,co a jak.Slušně požádám na místech,kde vím,že je dobré ustanovit řád,kde cítím,že já jsem tou,která může mluvit do pravidel hry.
Pak tu jsou situace takové,jaké popisuješ.V těchto případech nikoho nebuzeruju,ale zaměřím svou pozornost jiným směrem.Většinou k reiki.)

Cítím,jak každý to skousává jinak.Objevují se pocity viny,že něco je špatně provedeno či neprovedeno,naštvanost,nelibost......dá se tomu nakonec dát ,,náboj'' takový,aby člověk na druhé straně pochopil,že není kritizován či by mu bylo nadáváno a vytýkáno,ale jen se upřímně sděluje,kdo jsme a co žijeme pro pohodlí všech zúčastněných.

Džarmí zdraví )

[Evik]

[kamo]

[Roso]

[quote="Evik"]

[samanka]

No takhle to vypadá, jako by svět byl jen divadlem prázdných zrcadel smýkaných nutností pořád někomu něco zrcadlit a vláčených karmou...

Já myslím, že nejpodstatnější a nejdůležitější je nejdřív poznat a pochopit sám sebe v tomhle životě a téhle situaci a od toho je teprve možné se odrazit. Tím, že chápu sebe, můžu začít líp chápat druhé a v kombinaci
se zapojením intuice vycítit co a jak komu říct. Potíž je v tom, že ji poslouchat kolikrát nechceme, ať už je důvod jakýkoliv. Třeba proto, že někomu (třeba podvědomě) chceme ublíižit slovem nebo jsme z nějakého důvodu neupřimní (zase naopak, abychom neublížili např. když máme o sděleném jiné, špatné informace a chceme je změkčit). Může v tom být
i kus taktiky...

šamanka

[kamo]

[Dzarmi]

Říkám,že Roso moc přemýšlí

Džarmí

[Roso]

Dobrá
Místo omyl použiji NEVĚDOMOST. Na principu to nic nemění. Lidi se naučili zbavovat odpovědnosti tím, že ji přenesou na duhého. Když řeknu "Je to jeho vina", tak tím říkám, že to moje vina není. Nebo když řeknu "Je to i jeho vina", tak se snažím vinu rozdělit na půl, aby toho na mně nebylo moc. Jenomže musíme přijmou 100% odpovědnost. MEA CULPA

RoSo

[Roso]