Pravda za každou cenu?

[Evik]

Napadla mě otázka, jak se zachovat...?

Je lépe říci zdrcující pravdu a nebo milosrdnou lež?
Nic konkrétního na mysli nemám. Jenom tohle.

(Nějak tuším, že to sklouzne do otázek typu - co je to pravda? Existuje absolutní pravda? Co je to relativní pravda...a pod. ).

E.

[Lendulka]

Já bych to na tomhle "nekonkrétním" příkladu viděla asi takto: Když se mě někdo přímo zeptá - nelžu. Asi neříkám krutou prvdu natvrdo, ale trošku jí zabalím do měkkoučkých slov, aby ta rána do hlavy nebyla tak drsná, ale nelžu.

Když se mě neptá - mlčím..............

[Beppe]

No, třeba doktoři to dělají taky tak, jak psala Lendulka. Pokud mají sdělit nějákou zásadně nepříznivou diagnózu. Pokud nemusí, tak neříkají nic nebo jen to nejnutnější. Když se pacient zeptá, tak řeknou pravdu, ale pokud možno co nejohledupnějším způsobem.

[toora]

[Evik]

[Krabas]

[Beppe]

[samanka]

Už si připadám jako kolovrátek, ale myslím, že to je něco ryze individuálního. S někým se musí jako se sklem, ne každý zvládá realitu.
Jiný by považoval "obkecávání" za lež a podvod, zlobil by se.
Je to složité: to, že někdo chce slyšet pravdu, ještě neznamená, že ji opravdu slyšet chce nebo je na ni připravený. Alespoň tu, kterou vidíme my z našeho pohledu.
Asi stejně jako my sami

Myslím že jsou lidi a situace, kdy je názor nebo pravda nakopne, dostaví se zdravé naštvání a jedinci převálcují nemoci a problémy. Pro jiné lidi ve stejné situaci je totéž jako rána palicí a cesta do deprese...
Pak si vyberte, chce to citlivost. Hmmmm

šamanka
PS: ještě bych doplnila, že záleží na tom, kdo to říká a jak to říká.
Jsou lidi od kterých snesu tu palici, spadne mi čelist, promyslím si to
a pořeším. Ale jsou jedinci, od kterých totéž z různých důvodů nevezmu.

[kamo]

Určitě je to individuální věc. Hodně ale taky záleží -jak píše i šamanka- na osobnosti člověka, který tu pravdu sděluje. Pokud sám žije v pravdě a nemá s ní problém, tak většinou podprahově vyzařuje přirozenou autoritu a pak i sebebolestnější sdělení je od něj mnohem lépe přijato, než od někoho, kdo kličkuje sám před sebou.

Lidé, kteří chodí k terapeutům, léčitelům atd, potřebují nějakou formu pomoci (pokud se nejedná o relaxaci-což je ale taky vlastně určitá pomoc), tudíž vědí, že nějaký ten problém mají a jsou tedy připraveni, že se o něm bude mluvit. A pokud se o něm mluví, mělo by to být co nejotevřeněji, ale ruku v ruce s návrhem řešení. Tou otevřeností samozřejmě nemyslím strossmayerský přístup nemalé části lékařů, ale seznámení s fakty na úrovni normálně myslícího člověka. Pravda se dá podat lidsky.

Totálním zastíráním, či dokonce mlčením ničemu nepomůžu, naopak prohloubím jeho vnitřní rozpor mezi tím co ví, a co mu hlásí jeho tělo.


.

[polgara1]

Pokud se mě někdo zeptá, tak mu říkám pravdu.
Snažím se to také zaobalit tak, jak cítím, že to ten druhý je schopen přijmout.

Vzhledem k tomu, že náhody neexistují, tak také není náhoda, že ten dotyčný se ptá zrovna mě. Pokud by chtěl slyšet lež, tak jde instinktivně za někým, kdo mu tu lež chce nebo je ochoten poskytnout.

Pokud lidem lžu nebo zatajuji, tak jim moc neposloužím. Ve své podstatě jim mohu zabraňovat i v jejich vývoji.

Beru to i tak, že ten člověk má svůj díl zodpovědnosti na eventuelně vzniklé situaci - zlobí se třeba na mě za to, co jsem mu řekla. Ale proč se ptá, že?

A ohledně nemocí jsem vždy ráda věděla na čem jsem a s čím se potýkám. Mohu se pak podle toho zařídit.