Fórum - Zobrazit téma - Pema Chödrön-výpisky z knihy - Reikiwebík

Vítej človíčku na Reikiwebík!
  Vítej   Anonyme

     Menu
· Domů
· akce
· Akce_Reiki
· Archív článků
· Diskuzní fórum
· Hledání
· Ke stažení
· Témata článků
· Top 10
· Kalendář akcí

· Reiki Seznam
· Reiki kluby
· Kalendář Reiki kurzů


· ReikiWeb - starý 1
· ReikiWeb - starý 2

     Návštěvnost

Statistiky pro Reikiwebík


Diskuzní fórum

Reikiwebík :: Zobrazit téma - Pema Chödrön-výpisky z knihy
 FAQFAQ   HledatHledat   Uživatelské skupinyUživatelské skupiny   Osobní nastaveníOsobní nastavení   PřihlášeníPřihlášení 

Pema Chödrön-výpisky z knihy

 
Toto fórum je zamknuto, nemůžete zde psát ani upravovat příspěvky!   Toto téma je zamknuto, nemůžete zde přidávat odpovědi ani upravovat své příspěvky!    Obsah fóra Reikiwebík -> Duchovno všeobecně
Zobrazit předchozí téma :: Zobrazit následující téma  
Autor Zpráva
toora
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 9.7. 2005
Příspěvky: 3774

PříspěvekZaslal: st říjen 21, 2015 9:25 pm    Předmět: Pema Chödrön-výpisky z knihy Citovat

Kniha se jmenuje "Když ztrácíte půdu pod nohama", a to, jak nakládat s bolestí a dalšími "nepohodlným" prožíváním může být pro někoho přínosem, alespoň věřím, že ano.

I. část
Když nám ale najednou mizí půda pod nohama a nemáme se čeho chytit, bolí to.
Jak praví motto Narópova institutu: "Láska k pravdě vás připraví o iluze."

Můžeme mít romantické představy o tom, co to asi znamená, ale když pak staneme pravdě tváří v tvář, bolí to. Když jsme v koncích a všechno se nám hroutí pod nohama, ocitáme se na jakémsi prahu. Cítíme, že se přibližujeme k velmi zranitelnému a citlivému místu a v takové chvíli máme dvě možnosti: uzavřít se a být naštvaní, nebo si skutečně sáhnout na obnažené místo a pocítit jeho puls.
Ztráta půdy pod nohama má v sobě rozhodně cosi něžného a pulzujícího. Když se nám vše hroutí, je to jistý druh zkoušky, ale zároveň ozdravný proces. Mohli bychom si myslet, že našim úkolem je úspěšně zkoušku složit a problém vyřešit, ve skutečnosti se ale nic neřeší. Věci se spojují, aby se později rozpojily. Tak to zkrátka chodí. A uzdravení spočívá v tom, že tomuto dění necháme volný prostor - prostor pro smutek, prostor pro úlevu, pro soužení i pro radost. Když ztrácíme půdu pod nohama a ocitáme se na prahu úplného neznáma, stojíme před zkouškou. Jde v ní o to, zda dokážeme zůstat na hraně a nevytvářet si konkrétní představy o tom, jak se vše vyvine. Duchovní cesta nevede do nebe a jejím cílem není místo, kde bude všechno báječné.
Takové chápání světa vede naopak přesně k tomu, že se nikdy nevymaníme ze svých depresí.
Přesvědčení, že můžeme někde nalézt trvalé štěstí a zcela se vyhnout bolesti, se v buddhismu nazývá samsára - bezvýchodný koloběh, který se opakuje znovu a znovu a přináší nesmírné utrpení. Buddhova první ušlechtilá pravda říká: „utrpení je nevyhnutelné“ tehdy, dokud si člověk myslí, že věci jsou stálé, dokud doufá, že se nerozpadnou a že se na ně dá spolehnout.
V tomto smyslu jsme nejblíže pravdě o světě – tj. právě v okamžiku, kdy se nám život najednou vymkne z rukou a my netušíme co se dál bude dít. Jsou to situace, které nás mohou probudit, anebo ještě více uspat.
Všude s sebou nosíme představu o sobě, představu, kterou držíme ve své mysli. Tento stav vystihuje výraz "malá mysl". V Tibetštině se tomu říká "sem" .Sem zakoušíme jako pojmové myšlení, jako proud klábosení neustále živící naší představu, kterou o sobě máme. "Rigpa" doslova znamená inteligenci či jasnost. Za vším plánováním, starostmi, za vším soužením a toužením, přijímáním a odmítáním, je neustále přítomna "rigpa"-mysl moudrosti. Kdykoli přestaneme rozmlouvat sami se sebou je tu rigpa. Když se dotkneme prostornosti rigpy, začne prostor prostupovat úplně vším. I když tuto prostornost zakusíme jen letmo, pokud budeme praktikovat, bude se šířit dál. Naši osobní démoni k nám přicházejí v nejrůznějších převlecích. Zakoušíme je jako stud, žárlivost, opuštěnost či hněv. Jsou vším tím, co nám je nepříjemné a před čím stále prcháme. Volíme buď okázalý únik, kterým se vyhneme setkáním s tím, co se odehrává v našem srdci - zareagujeme, něco řekneme, práskneme dveřmi, dáme někomu do nosu, hodíme po někom hrnek. Anebo zameteme své pocity pod koberec a co možná nejvíc otupíme - svou bolest. Snahou uniknout příšerám své mysli můžeme strávit celý život. Nejvíc si ublížíme a nejhorší škodu si způsobíme, když zůstaneme v nevědomosti a nenajdeme dost odvahy a sebeúcty k tomu, abychom se sami na sebe dokázali upřímně a vlídně podívat. A tak to doopravdy je. Musíme svůj strach jistým způsobem respektovat a pochopit, odkud berou naše emoce sílu vláčet nás sem a tam. Toto pochopení nám pomůže odhalit, čím stupňujeme svoji bolest, čím prohlubujeme svůj zmatek, čím si ubližujeme. Protože v sobě máme základní dobro, základní moudrost, můžeme přestat škodit sobě i druhým. Díky této bdělosti vidíme jak věci vyvstávají. Díky pochopení se nenecháme strhnout řetězovou reakcí, v niž sebemenší maličkost přeroste do obrovských rozměrů, ale necháme věci tak malé, jak jsou. A ony malé zůstanou. Bytostná spokojenost těla se podobá hoře. Na jejích úbočích se pořád něco děje - padají kroupy, déšť, vítr...lidé sem chodí na malou i na velkou. Jedni tu nechávají odpadky, jiní je uklízejí. Na té hoře se stále něco děje, ona však klidně stojí. Stejně tak, když sami sebe dobře známe, získáváme stabilitu podobnou hoře. Od základu dobrý vztah k sobě samému nás zklidní, což znamená, že nepodléháme nutkání.

V Tibetštině existuje zajímavé slovo: "jetangčhe". Dohromady to znamená "úplné vyčerpání", dalo by se říci "znechucení". Míní se tím zkušenost naprosté bezvýchodnosti, vzdání se vší naděje, což je nesmírně důležitý bod. Je to začátek začátků. Pokud se nevzdáme nadějí - být někde, kde je lépe, být někým lepším, než jsme - nikdy se neuvolníme a nesmíříme s tím kde jsme a kdo jsme. Je naivní očekávat, že jednoho krásného dne do sebe všechno v našem životě konečně zapadne. Hledat trvalé bezpečí je marné.
Abychom uvolnili prastará a vžitá myšlenková schémata, musíme nejprve upustit od celé řady přesvědčení, které jsme považovali za samozřejmá.
Je třeba dojít k úplnému znechucení nad způsobem myšlení, který nás přesvědčuje o existenci pevného a samostatného já, o tom, že lze nalézt trvalé štěstí a definitivně se zbavit utrpení a že za naši bolest může někdo jiný. Je potřeba vzdát se naděje, že by nás takové myšlení mohlo jakkoli uspokojit. Utrpení se začne rozpouštět teprve tehdy, když dokážeme zpochybnit své přesvědčení či naději, že se máme kam skrýt. Hledat trvalé bezpečí je velice poučné, protože jinak bychom stěží pochopili, jak marná je to snaha.


Naposledy upravil toora dne st říjen 21, 2015 9:28 pm, celkově upraveno 1 krát.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
toora
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 9.7. 2005
Příspěvky: 3774

PříspěvekZaslal: st říjen 21, 2015 9:26 pm    Předmět: Citovat

II. část

Ironií je, že osm světských dharem si vymýšlíme sami. Je to naše reakce na všechno, co ve světě prožíváme. Ve skutečnosti nejsou ničím konkrétním. A co je ještě podivnějšího, ani my sami nejsme příliš konkrétní. Máme o sobě představu,kterou si znovu a znovu vytváříme v každém okamžiku a instinktivně se ji snažíme chránit. Jenomže tato představa, kterou chráníme je dost pochybná. Je to jen mnoho povyku pro nic, urputný boj za záchranu rozplývající se iluze. Budeme-li zvědaví na to, co se v nás děje, a s otevřeností malého dítěte budeme zkoumat, kdo jsme a co děláme, možná se zdánlivý problém stane zdrojem moudrosti. Ač je to s podivem, právě tato zvědavost začne odsekávat to, čemu říkáme utrpení z ega nebo sebestřednost a naše vidění se rozjasní. Obyčejně nás příjemné či bolestné pocity strhnou. Unášejí nás v jednom či v druhém směru. Spouštíme svou obvyklou reakci aniž si to uvědomujeme. A než se nadějeme , je na světě celý román o tom, proč je to tak špatný, proč máme pravdu zrovna my, a proč musíme udělat to a to za každou cenu. Když začneme chápat celý tento proces, všechno začne být mnohem jasnější. Za každou cenu chceme vítězství nebo prohru, chválu nebo hanu. Když nás například někdo opustí, nechceme jen tak zůstat s tím syrovým nepříjemným pocitem. Místo toho si přičarujeme starou známou identitu bezmocné oběti. Nebo se nepříjemné situaci vyhneme tím, že vybouchneme a s pocitem zadostiučinění dotyčného znemožníme. Automaticky se snažíme, tak či onak, bolest zastřít tím, že se ztotožníme s pocitem prohry či vítězství. Obvykle osamění považujeme za nepřítele. Bolavé srdce nebývá vítaným hostem. Je nepokojné a prahne po úniku. Hoří touhou nalézt něco nebo někoho, kdo mu bude dělat společnost. Když se naučíme spočinout uprostřed osamění, přestane nám nahánět strach, bude nás uvolňovat, chladit a obrátí naruby naše běžné úzkostné návyky. Často slýcháme o utrpení samsáry a často také o osvobození. Málo se hovoří o tom, jak moc bolí přechod ze stavu úplné připoutanosti do stavu naprostého osvobození. Proces uvolňování naší připoutanosti vyžaduje nesmírnou odvahu, protože při něm od základu měníme své vnímání reality. Je to skoro jako měnit vlastní DNA. Rozkládáme stereotyp, který zdaleka není náš. Jde o základní lidský stereotyp: promítáme si do světa miliony nadějí na vyřešení všech problémů. Doufáme, že se nám podaří dosáhnout bělejších zubů, trávníku bez plevele, života bez trapných situací a světa bez konfliktů. Věříme, že pak budeme šťastni na věky věků. A právě tento stereotyp způsobuje, že jsme stále nespokojeni, právě jím si působíme tolik utrpení. Jako všechny lidské bytosti toužíme po tom, aby se vše vyřešilo, ale dokonce máme pocit, že si takové řešení zasloužíme. Jenomže my si takové řešení nezasloužíme a hlavně nám řešení samo nepřinese nic než další utrpení. Nezasloužíme si řešení, nýbrž něco lepšího.
Každý, kdo se jednou narodí, má právo na střední cestu - právo otevřít svou mysl, uvolnit se v paradoxu nejednoznačnosti. Čím více jsme se vyhýbali nejistotě, tím silnější budou abstinenční příznaky, do doby než opustíme představu, že tu je nějaký problém a že ho musí někdo za každou cenu vyřešit. Střední cesta je prostorná a otevřená, ale jde se po ní těžko, protože míří proti proudu odvěkých neurotických stereotypů, které jsou všem lidem společné. Když na nás naléhá samota, když propadáme beznaději, cítím vždy nutkání uhnout doprava či doleva. Nechce se nám jen tak sedět a prožívat to, co cítíme. Nijak nás neláká podstoupit detoxikační kůru. Ztišení touhy vyjadřuje naši ochotu zůstat sami a bez řešení i v okamžicích, kdy všechno v nás volá po něčem, co by nám změnilo náladu nebo nás jakkoliv rozptýlilo. Když se cvičíme v tomto osamění, zaséváme semínka postupného ztišování svého bytostného nepokoje. Dalo by se čekat, že s rostoucí otevřeností bude zapotřebí stále větších katastrof k tomu, abychom se znovu dotkli svého limitu.
Je proto zajímavé, že jak se stále více otevíráme, velké události nás okamžitě probouzejí a naopak ty drobnější nás zastihnou nepřipravené. Ale co utrpení? Proč bychom měli oslavovat utrpení? Nezavání to masochismem? Naše utrpení do značné míry vychází ze strachu z pomíjivosti. Bolest je hluboce zakořeněna v našem jednostranném nevyváženém pohledu na skutečnost. Kdo vůbec přišel s myšlenkou, že je vůbec možné mít radost bez bolesti? V našem světě má tato představa poměrně velkou reklamu a i my jsme na ni naivně skočili. Ale radost a bolest patří k sobě, jsou neoddělitelné. Jsou úplně obyčejné, a přesto je můžeme oslavovat. každý konec je začátkem něčeho. Zrození je bolestné i úžasné. Smrt je bolestná i úžasná. Bolest není trestem a potěšení není žádnou odměnou. Inspirace nás rozveselí, dá nám pocítit, jak širý a nádherný je svět. Zoufalství nás vede k pokoře. Když se ale situace změní a my se ocitáme na dně, je právě zoufalství tím, co dokáže obměkčit naše srdce. V té chvíli naše srdce dozrává a naše pochopení pro druhé roste "já" je cokoliv, co zastírá základní dobro. Z hlediska prožívání to znamená, že nám "já" znemožňuje žít v přítomnosti, být tam, kde právě jsme, propojit se s bezprostředností našeho prožívání. Mysl ve stavu nepřítomnosti "já" má plnou důvěru v posvátnost světa. Stav bez "já" je stav nepodmíněné spokojenosti a radosti, které se stane nedílnou součástí našeho prožívání.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
toora
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 9.7. 2005
Příspěvky: 3774

PříspěvekZaslal: st říjen 21, 2015 9:26 pm    Předmět: Citovat

III. část

Té noci, kdy dosáhl osvícení, seděl Buddha pod stromem. Jak tam tak seděl útočili na něj Márovi bojovníci meči a šípy, které se pak proměnily v květiny. Jaký má tento příběh význam? Věci, které běžně pokládáme za překážky, nejsou ve skutečnosti naši nepřátelé, ale přátelé. Takzvané překážky jsou způsobem, jímž nám svět a celé naše zkušenosti ukazují, v čem jsme zablokovaní. Co vypadá jako šíp a meč, můžeme vnímat jako květinu. Zda to, co prožíváme, jsou naše překážky a nepřátelé, nebo naši učitelé a přátelé, zcela záleží na našem vnímání reality. Záleží to na vztahu k sobě samým. Pokud jde o překážky na vnitřní úrovni, nic nás nikdy opravdu neohrožuje kromě našeho vlastního zmatení. Je dost možné, že neexistuje žádná reálná překážka kromě naší potřeby si od těla držet všechno, co nás vyvádí z míry. Možná, že našim jediným skutečným nepřítelem je to, že se nám nelíbí realita taková jaká právě je, a chceme po ní, aby zase rychle zmizela. Jako praktikující ale zjišťujeme, že nikdy nic nezmizí dokud si z ní neodneseme ponaučení.
I kdybychom ujížděli stomílovou rychlostí na druhý konec světa, jen abychom se zbavili své překážky, bude tam na nás čekat ten samý problém v bledě modrém. Bude se stále vracet s novými jmény, v nových podobách a projevech, dokud se nepoučíme a neuvědomíme si, kde se uzavíráme místo abychom se otevřeli, v čem se distancujeme od reality, kde před ní prcháme, místo abychom ji bez váhání a naplno prožili. Vedla nás bolest k hlubšímu pochopení toho, co znamená být člověkem, nebo naše pochopení ještě zpovrchnělo? Začali jsme být kritičtější nebo velkorysejší? Probodaly nás šípy nebo jsme je proměnili v květiny?
Když se všechno hroutí a my cítíme nejistotu, zklamání, šok a rozpaky, jediné, co zůstává, je jasná nezaujatá mysl. My ji však nevidíme. Cítíme jen nevolnost a nejistotu plynoucí z toho, že jsme v zemi nikoho. Doufáme, že skrze emoce se zase všechno stane bezpečným a předvídatelným a že se nám znovu před sebou podaří zamaskovat, jaká je ve skutečnosti pravda. Přitom bychom mohli klidně sedět s energii dané emoce, dokud sama nezmizí. Ale to my ne, raději přiléváme olej do ohně, aby emoce působily opravdověji. Jsme-li přesvědčení, že když budeme dostatečně meditovat, bude vše skvělé, hledáme-li bezpečí a dokonalost, radování se z potvrzení sebe sama, z pocitu soběstačnosti a pohodlí, tak toto je určitým druhem smrti.
Podstatou života je, že je těžký. Někdy je sladký, jindy hořký. Někdy je tělo strnulé, jindy se uvolní a otevře. Dříve či později přijde okamžik, který nebudeme mít pod kontrolou, zemře někdo koho milujeme, zjistíme, že máme rakovinu, z nebe nám spadne na hlavu cihla, vystříkne nám rajčatová šťáva a ušpiní bílý oblek..
Snaha poskládat všechno dohromady a udržet to tak působí z hlediska probuzení jako smrt, protože tím odmítáme velkou část svého základního prožívání. Možná, že jediným účelem knížek a přednášek o dharmě je objasnit nám následující velmi prostou pravdu: jen na základě vlastní zkušenosti můžeme pochopit, kolik utrpení si sami způsobujeme a jak radostná a prostorná a nekomplikovaná je naše mysl. Jedině naše vlastní zkušenost totiž skrývá klíč k pochopení obojího - naší neurózy i moudrosti, nepodmíněné, nezkreslené pravdy. Znamená to přijmout všechny své stránky své osobnosti včetně těch, které se nám protiví. K tomu je zapotřebí otevřenosti, které se říká prázdno. Pouze v otevřeném prostoru bez posuzování si můžeme připustit, co cítíme. Jedině když nejsme omezeni vlastní verzí realit, můžeme vidět, slyšet a cítit, jací druzí lidé skutečně jsou. Jedině tak s nimi můžeme skutečně být a opravdově komunikovat. Když chceme někomu pomáhat, dříve nebo později v nás zmáčkne tento člověk všechny naše nevyřešené a tajné knoflíky. Zjistíme, že toho člověka nesnášíme, že se ho bojíme nebo že to prostě nezvládáme. Tak je to vždy, když chceme někomu upřímně pomoci. Dříve či později vyplavou na povrch všechny naše nevyřešené problémy a my jsme konfrontováni sami se sebou. Zenový učitel řekl, když řídil projekt pro bezdomovce, že tu práci nedělá proto, aby pomáhal druhým, že je to jako pracovat s odmítanými stránkami své vlastní osobnosti. Když něco strašně bolí, je to tím, že se toho strašně křečovitě držíme. Z této instrukce pouze plyne, že bolest si působíme sami, když příliš zatvrzele trváme na svém, a také, že jeden z hlavních úniků, který prožíváme v nepohodlné nebo nechtěné situaci, je obviňování. Když máme vztek většinou si dokážeme představit jen dva možné způsoby, jak s ním naložit. Prvním je obvinit druhé. Hodit to všechno na někoho jiného. Druhá možnost, že si svůj vztek vyčítáme a obviňujeme sami sebe. Obviňování je způsob jak potvrzujeme sami sebe. Každý vztah se snažíme neustále "vylepšit".
Něco nás na něm totiž zneklidňuje .A při tom jsme to my sami, kdo je zneklidněn. Opakem trpělivosti je agresivita - touha vyvádět a běsnit, vzpírat se svému životu a vyhladit z něj všechnu nejistotu. Na cestě trpělivosti se učíme uvolnit,otevřít se všemu, co se děje a nechat v sobě vyvstat cosi jako upřímný dětský údiv. "když budete v klidu, něco uvidíte, když budete potichu, něco uslyšíte". V meditaci se můžeme propojit s nepodmíněným stavem mysli, základním prostorem svobodným od uchopování. Meditace je pravděpodobně jedinou činností, při které nepřidáváme nic dalšího k tomu, co už tu je. Necháváme všechno přicházet a odcházet a nijak to nepřikrášlujeme. Meditace je aktivitou zcela nenásilnou a neagresivní. Ničím v ní nezaplňujeme volná místa a necháváme v sobě vyvstat nepodmíněnou otevřenost, bez níž by nikdy nemohlo dojít ke skutečné změně. Možná to zní jako nesplnitelný úkol. Ale na druhou stranu, čím déle sedíme s tímto pocitem nesplnitelnosti, tím více zjišťujeme, že přeci jen tak nesplnitelný není. Když lpíme na myšlenkách a vzpomínkách, lpíme na něčem, co se nedá uchopit.
Když se těchto přeludů dotkneme a necháme je jít, objevíme možná prostor, pauzu v neustálém toku vnitřního monologu, záblesk volné oblohy. Je to naše jediné přirozené právo - moudrost s níž jsme se narodili, velkolepá hra prvotního bohatství, která se před námi rozvíjí prvotní otevřenost a prvotní moudrost. Učíme se vracet do neměnného srdce přítomného okamžiku. Právě z něj vychází všechno soucítění a všechna inspirace. Všímat si vlastních názorů je jednoduchý způsob, jak začít dávat pozor na to, co si myslíme a co děláme a kolik energie nás to stojí. Díky tomu si můžeme začít uvědomovat, co všechno považujeme za pevné a neměnné a jak často se snažíme násilím něco prosazovat, vlastní názory proti názorům druhých. Pouštět se do něčeho takového je lákavé, obzvláště, když se angažujeme ve společenských otázkách. Např. otázka ozónové vrstvy. Oprávněně můžeme říci, že řidnutí je prokázaný vědecký fakt, nikoli pouhý názor. Pokud se ale snažíme zabránit dalšímu narušování ozónové vrstvy tím, že si vytvoříme neotřesitelný názor
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
toora
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 9.7. 2005
Příspěvky: 3774

PříspěvekZaslal: st říjen 21, 2015 9:27 pm    Předmět: Citovat

IV. část

Negativita plodí zas jen další negativitu. Jinými slovy ať je naše věc jakkoliv vznešená či podložená fakty, nijak ji nepomůžeme tím, že budeme cítit hněv k utlačovatelům, či k těm, kdo vyvolávají nebezpečí. Násilím se nikdy nic nezmění. Čím jasněji budeme vidět, tím větší sílu budou mít naše slova a činy. Čím méně budou naše slova zacloněny různými názory, tím bezprostředněji osloví. Jak říkal Buddha, je důležité vidět utrpení jako utrpení. To neznamená, že ho máme ignorovat nebo jen mlčky přehlížet. Musíme dělat, co je v našich silách a zároveň se vzdát vší naděje na výsledek. S takovým postojem si dokážeme vážit více toho, co děláme, a zároveň nás to tolik nevyčerpává.

Neustále zažíváme změny. Můžeme buď lpět na jistotě, nebo se můžeme otevřít zranitelnosti. Možná to zní příliš nepříjemně až hrozivě, ale na druhou stranu je to příležitost si uvědomit, že nic než tento obyčejný svět nemáme, a tak se na něj můžeme podívat jinýma očima a konečně se probudit z odvěkého spánku svých předsudků. V onom rozpačitém, nejednoznačném okamžiku, přímo uprostřed nejistoty a zmatku každodenního života, můžeme objevit svou mysl moudrosti. Můžeme být vděčni celé dlouhé linii učitelů, kteří dokázali nehnout se z místa ani pod silným tlakem. Tolikrát to zkoušeli a neuspěli, a přesto to nevzdali, přesto se dál snažili přijít na to, jak člověk může vydržet tam, kde je, i když nemá žádnou pevnou půdu pod nohama. Znovu a znovu se ve svém životě učili nelámat nad sebou hůl a neutíkat, když se jim jejich představy a vznešené ideály sesypaly jako domeček z karet. Na základě svých vlastních zkušeností nás motivují, abychom se snažili neuhýbat před tlakem, ale hledět na něj přímo, ne jen koutkem oka. To je základní metoda, jak nakládat se všemi bolestivými situacemi od osobních trápení až po bolest celého světa. Můžeme přestat zápasit s tím, co se děje, pohlédnout tomu zpříma do očí a přitom si z toho neudělat nepřítele.
Je dobré nezapomínat, že praxe nás nevede k dosažení žádného cíle, k vítězství nebo prohře, ale k tomu, abychom přestali zápasit a uvolnili se v tom, čím již jsme. Učíme se to v meditaci a tento postoj pak začíná prostupovat celým našim životem. Odmalička v sobě rozvíjíme pocit, že je třeba něco zlepšit, protože něco neklape, stala se nějaká chyba, v něčem je problém. Jádrem těchto metod je však rozpouštění dualistické-ho zápolení, naší zvykové tendence bojovat proti tomu, co se nám nebo v nás děje. Tyto metody vedou k tomu, abychom potížím vycházeli vstříc, místo před nimi ustupovat. To rozhodně není rada, kterou bychom slýchali denně. Nejenže všechno co se děje se dá zpracovat, použít, ale je to dokonce cesta sama.
Všechno co nás potkává se dá použít jako prostředek k probuzení. Vše, co prožíváme - naše konfliktní emoce myšlenky i naše vnější situace - nám ukazuje, kdy stále ještě spíme i jak se můžeme úplně, naprosto a bezvýhradně probudit. Na úrovni mysli máme pocit, že musíme přijít na nějaké řešení problému nebo pocit, že řešení existuje, a dokonce i samotný pocit, že vůbec existuje nějaký problém. Lidé často říkají, že přesně ví, po čem touží: chtějí, aby je někdo bezpodmínečně miloval a aby i oni sami mohli také někoho bezpodmínečně milovat. Máme pocit, že bychom byli strašně šťastni, kdybychom měli takovýto bezpodmínečný vztah, jenže jen potud, pokud by to odpovídalo naší představě. Každý, kdo žil v manželství nebo v nějakém dlouhodobějším vztahu, dobře ví, že se dříve nebo později objeví překážky. V podstatě jde o to, nic si nezastírat - cítit tlukot svého srdce, cítit jak se nám třesou kolena, a přitom to vydržet a neucuknout. Jen málokdo z nás si troufne vydržet situaci, v níž nemáme žádná zadní vrátka pro případ nouze. Je to však proces a nejde to naráz . Na počátku je náš zvyk utíkat tak hluboce vžitý, že musíme s hrou na závazek zatím jen experimentovat. Rok za rokem se však učíme vracet zpět k prožívání přítomné-ho okamžiku. Někdy nezbývá než nechat věci, aby se rozpadly. První a nejtěžší krok byl vůbec se zastavit. Nebýt zachráncem situace bylo přímo opakem mého obvyklého jednání. Jako bych cítila obrovské kolo valící se setrvačností svým obvyklým směrem a já jsem se snažila jeho pohyb obrátit. A právě o tom dharma je: obrátit naše zvyky, obrátit proces, jímž všechno zhmotňujeme, obrátit kolo samsáry. Na počátku je nezbytné přistihnout se při tom, jak se necháváme unášet svými obvyklými návyky. Obvykle máme dojem, že před námi stojí obrovský problém a my ho musíme vyřešit. Instrukce zní: "zastavte se". Udělejte něco neobvyklého. Udělejte cokoli, jen zas nesklouzněte do vyjetých kolejí, nevracejte se zas ke svým ohraným trikům. Prvním krokem v mém případě bylo, že jsem se rozhodla přestat jednat setrvačně
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
toora
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 9.7. 2005
Příspěvky: 3774

PříspěvekZaslal: st říjen 21, 2015 9:27 pm    Předmět: Citovat

V. část

Byl to test, zkoumala jsem platnost buddhistického učení, které praví, že si vytváříme svou vlastní realitu a že vše, co vnímáme, je naší projekcí.

Tak dlouho jsem experimentovala s vlastními myšlenkami a emocemi, že jsem mohla nyní tímto způsobem si toto vše potvrzovat.

"Buďte vděčni každému" znamená, že každá životní situace je naším učitelem a ty nejtěžší nás naučí nejvíce. Každý máme nějakého svého Jendu a Janu a ti nám nedají usnout. Jsou to lidé, kteří z našeho života jen tak neodcházejí" maminka, manželka, žena, milenec nebo milenka, děti nebo vaši kolegové. Jsou součástí vaší situace, které neuniknete. Takové situace vás skutečně učí, protože v nich neexistuje patové řešení. Neustále narážíme na své vlastní meze. Jen my sami víme, čím nás daná okolnost mučí.

Ve chvílích, kdy máte pocit, že je všechno pevné a intenzivní, rochníte se v sebelítosti nebo v čemkoliv jiném, a někdo vám řekne - byť tím nejsladším, nejlaskavějším hlasem "Tak to pusť", máte chuť mu dát jednu do nosu. Prostě se chcete dál rochnit ve svém odporu a sebelítosti.
"Vzdejte se veškeré naděje na jakékoliv plody" je povzbuzením, abyste byli přesně tam kde jste - se svou netečností či odporem, a potom ke svému překvapení zjistíte, že díky této praxi najednou pouštíte věci snadněji než minulý týden.

V jedné z prvních lekcí, mi učitel řekl: „Nevím proč jste přišli, ale chci vám hned na začátku říct, že základem tohoto učení je, že si nic nedáte nikdy dohromady." Cítila jsem se, jako by mi dal facku nebo mě polil studenou vodou. Nikdy nenastane ta vzácná budoucnost, kdy se pospojují všechny volné konce. Jedna z věcí, které nás udržuje v našem pocitu neštěstí, je ono neustálé pídění se po potěšení nebo jistotě, hledání o trochu pohodlnější situace.

A při tom u kořene uzdravení je předpoklad, že se nesnažíte zbavovat toho, co máte. To ovšem se přijímá těžko, pokud to, co máte bolí...
Veškeré učení i praxe se točí stále okolo jednoho a téhož: jakmile silně bráníme sebe sama, pak bude skutečně silné i naše utrpení. Odlehčí-li se ego neboli náš obal, nebude tak těžké ani naše trápení. Ego je jako tlustý člověk snažící se projít uzoučkými dveřmi. Máme-li nadbytek ega, bude nás tlačit, rozkládat a rozčilovat cokoliv, co potkáme. A když nám náhodou přijde do cesty něco co nás netlačí, nerozkládá ani nerozčílí, chňapneme po tom, držíme si to jako součást drahocenného života a toužíme, aby to nikdy neskončilo. V konečném důsledku tím však vzroste naše bolest, protože se příliš držíme sami sebe.

Uvnitř v nás skrýváme něžné, zranitelné a vřelé srdce s bytostnou dobrotu. Potíž je v tom, že to stále bereme za špatný konec.
Dokud si budete přát, aby se věci změnily, nikdy k tomu nedojde. Tak zní jedna z největších pravd buddhistické tradice. Dokud směřujete k budoucnosti, nikdy se nemůžete uvolnit v tom, co žijete teď a kým jste. Jedním z našich nejhlubších zlozvyků je, že přítomnost není dost dobrá. Příliš myslíme na minulost, která byla možná lepší, možná horší než to, jak žijeme teď. A myslíme i na budoucnost, které se někdy bojíme....
Odsouzení = věříme myšlence, že je něco špatně a že by to mělo být jinak. Tedy naše mysl není otevřená poznání, že všechno má nějaký smysl, i když tomu nerozumíme.
V každém aspektu svého života máme ve svém srdci naději proměnit ve zlato slámu, kterou najdeme. Jde jen o to, abychom měli uctivou pozornost a ochotu učit se z těžkostí. Když se místo boje díváme očima moudrosti, potíže se můžou stát naším dobrodiním.
Když je naše tělo nemocné, nemusíme s nemocí bojovat, ale můžeme naslouchat informaci, kterou nám předává, a použít ji k léčení. Když si naše děti stěžují nebo naříkají, nemusíme před nimi zavřít uši, ale můžeme naslouchat, jaká je jejich hlubší potřeba. Máme-li potíž s nějakou vlastností milovaného člověka nebo partnera, mohli bychom se podívat, jak s touto částí zacházíme sami v sobě. Problémy nebo slabosti nás často zavedou právě k tomu, co se potřebujeme naučit.
Karma není jednoduchou záležitostí. Je to proto, že veškeré naše prožitky jsou nějakým způsobem karmickým důsledkem našich minulých činů. Lidé se někdy zapletou do hry na vinu a hřích, kterou doprovází pocit, že jejich současné nezdary jen dokazují, že v minulosti spáchali něco zlého, za což jsou teď trestáni. Tak to ale není. Karmou je myšleno, že nám neustále přichází to pravé učení, které potřebujeme, abychom mohli otevřít své srdce. Někdy v minulosti jsme do jisté míry nepochopili, jak přestat zaštiťovat své srdce a nebránit to jemné místo, a v té míře teď dostáváme dar: učení v podobě vlastního života. Tím máme k dispozici vše, co potřebujeme, abychom se mohli učit více se otevírat.
Je opravdu zajímavé, že s tímto toužením a smutkem a něhou jde ruku v ruce pocit nesmírné, ničím nepodmíněné pohody, která nemá nic společného s příjemným či nepříjemným, dobrým či špatným, nadějí či strachem, zneuznáním či slávou. Je to prostě něco co k vám přichází samovolně ve chvíli, kdy cítíte, že můžete nechat své srdce otevřené.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
samanka
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 24.10. 2002
Příspěvky: 3733

PříspěvekZaslal: čt říjen 22, 2015 3:09 pm    Předmět: x Citovat

Pěkné. Ať to člověk otáčí z jaké chce strany, ať už se k tomu dostáváme
jakýmkoliv způsobem, pořád vychází to samé:
pustit minulost - žít v přítomnosti - nebát se budoucnosti.

šamanka Very Happy
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
blankas
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 27.9. 2002
Příspěvky: 652

PříspěvekZaslal: pá říjen 23, 2015 11:24 am    Předmět: Re: Pema Chödrön-výpisky z knihy Citovat

toora napsal:
Kniha se jmenuje "Když ztrácíte půdu pod nohama", a to, jak nakládat s bolestí a dalšími "nepohodlným" prožíváním může být pro někoho přínosem

Děkuji Ti za ty výpisky, Tooro.
Paní píše skvěle, má dar sdělit prožité tak, že je to pro druhé /pro mě 100%/ inspirací i podporou, kterou člověk v tom letícím životním shonu potřebuje. Díky
Idea
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
Zobrazit příspěvky z předchozích:   
Toto fórum je zamknuto, nemůžete zde psát ani upravovat příspěvky!   Toto téma je zamknuto, nemůžete zde přidávat odpovědi ani upravovat své příspěvky!    Obsah fóra Reikiwebík -> Duchovno všeobecně Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1

 
Přejít na:  
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.


Powered by phpBB © 2001-2003 phpBB Group
phpBB port v2.0.7 based on Tom Nitzschner's phpbb2.0.6 upgraded to phpBB 2.0.7 standalone was developed and tested by:
ChatServ, mikem,
and Paul Laudanski (aka Zhen-Xjell).

Version 2.0.7 by Nuke Cops © 2004 http://www.nukecops.com




Web pohání Copyright © Redakční systém UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.14 sekund