Takový projekt..

[samanka]

rendyy: kluci mají pravdu. Z Tvých slov mám pocit, že vlastně nemáš vůbec žádnou pořádnou představu co vlastně chceš, jen jakousi mlhavou chiméru. Hlavně běda těm, kteří nad tvým snem najásají nebo si dovolí praktické poznámky. Hlavně hezky mi do mé iluze investujte.
Jo a není to materiální A co jsou peníze, které po ostatních chceš, fluidum? Co tak opravdu začít hezky sama od sebe - vyrobit trochu kuliček, prodat, pak víc a víc a tím si sama investovat do svého podnikání. Tak začínala většina z nás.

Znám tuhle reakci - když nějakému idealistovi člověk řekne něco praktického, tak začne zuřit, jako ty, jako kdyby mu rozdupal všechny hračky. Ale pokud jsi opravdu podnikala, tak bys snad mohla vědět co to obnáší i z praktického hlediska...
Co se u tebe nemění je fascinace všemi možnými náboženskými spolky
a čekání, že ti konečně někdo dá pochopení, Boha a klid duše, odkudsi zvenčí.

Když jsi o svém projektu tak přesvědčená, tak to udělej a neřečni o tom.

Pak se můžeš přece podělit o své zkušenosti a přizvat další lidi...


šamanka

[rendyy]

Šamanko, moje představa ohledně kuliček je zcela jasná. Když řeknu, že to není materiální, tak to znamená, že to není založené na tom materiálním principu, ale na jiném. A co jsou ty peníze? Víš, že je v tomhle případě beru jako zhmotněnou formu lásky? Vlastně se v poslední době hodně formuje můj vztah k nim...

Jako když chceš někoho podpořit... Buď můžeš někomu poslat reiki... A nebo mu tu laskavost a podporující energii pošleš v podobě pár drobných...

Šamanko, nic o mě nevíš, ani o mém životě, natož o tom, co mě fascinuje a co ne. Natož abych čekala na Boha a klid duše odkudsi zvenčí...

A už vůbec nevím, jak jsi přišla na to, že tady někdo zuří.....

***

Ale děkuji Ti, Mílo... Konečně mi někdo fakt pomohl a to takovou zdánlivě naprosto jednoduchou věcí, na kterou bych sama asi nepřišla.....

Říkáš, vyrob trošku kuliček, prodej... A pak víc a víc...

To je zcela praktické, motivující a podporující...

Jenže takový pokus, víš... To vyžaduje právě tu investici do těch sáčků a etiket......

Sáčky, ty by se ještě sehnaly...

Ale otázka je, co s těmi etiketami... Leda, že by se dali sehnat nějaké samolepící čtverečky, na které bych použila svůj výtvarný talent a lidem bych prostě řekla, jak to je...

Že s tím začínáme opravdu od nuly, a tak si na ty "oficiální" musíme nejprve vydělat...

Myslíš, že je to blbost, nebo by to takhle šlo?

[samanka]

rendyy: no vidíš děvče, tomu říkám kreativita! Přesně tak. Možná by lidi potěšila i ta ruční práce.

Jen nevím, jak to je s tím prodejem, myslím cukrovinek. Zkus se zeptat těch Kršňáků jak to mají ošetřené. Jednak to podléhá nějakým hygienickým a jiným předpisům a pak nevím jestli by to nebylo bráno jako podnikání - výdělek. Jsou to ryze věci přízemní a praktické, ale můžou člověku ušetřit problémy opět ryze materiální....

šamanka

[rendyy]

Šamanka: Víš, já tu o tom mluvím hlavně proto, že jsem teď byla pár dnů nemocná a ležela jsem v posteli, teprve včera se mi udělalo líp a mám takový pocit, že se mi udělalo tak dobře zrovna právě proto, že jsem o tom mluvila...

Kdybych neležela, tak by mě ani nenapadlo to rozebírat na fóru, ale vydala bych se osobně za lidmi, kteří mi k tomu můžou mnoho praktického říct...

Netušila jsem, jak je léčivé opravdu vyjadřovat to, co člověk cítí, včetně svých plánů a vizí... Vlastně dnešní den byl jeden z vůbec nejkrásnějších, které jsem zažila za celý život...

Když jsem sem přišla před mnoha lety, tak když bys mi napsala takový příspěvek, jaký jsi mi tu napsala... Stávalo se mi, že jsem se rozklepala a měla jsem chuť si jí pobrečet někam do koutku, protože jsem se prokousávala spoustou pochybností sama o sobě a složitě jsem hledala to, čemu vlastně věřím...

A tak jsem si dnes popovídala aspoň se Zbultranem a zjistila jsem konečně po letech, že "Ano"... Teď už můžu mezi lidi, protože umím být sama sebou, mám vlastní názor (což neznamená, že nejsem otevřená změnám těch názorů, když je k tomu dobrý důvod) a vím, čemu věřím...

Jak už jsem řekla, ono nejde jen o ty kuličky, ale já bych k tomu chtěla vypracovat i takové letáčky, aby lidé věděli, na co také přispívají. A v tomhle, máš pravdu, je moje představa stále trošku nejasná a nemá zatím konkrétní formu. Věřím ale, že vše se vyjasní v pravý čas... Mělo by to být pro rozvoj meditačního centra a projektů s tím spojených...

Zatím to ale třeba půjde i bez těch letáčků...

A člověk nikdy neví, do jakých situací se dostane... Proto jsem ráda, že jsem si tu mohla ověřit, že teď už skutečně můžu "do terénu".............

Jo, reikiwebík je skvělé tréninkové prostředí. Asi potvrdí každý, kdo měl tu čest tu nějaký čas pobýt......

[samanka]

Víš, ještě mi není na tvém projektu jasná jedna věc: definovala jsi se jako tichou a zakřiknutou osobu. Tak mi není jasné, jak chceš chodit
po ulicích a oslovovat lidi, což chce krapet exhibicionismu a odvahy.
Navíc musíš být připravena na spoustu odmítnutí (což má i tak "zavedená firma" jako jsou Kršňáci natož jiní náboženští aktivisté).

šamanka

[toora]

Ahoj Rendy.

K Tvém úvodnímu přispěvku se tu vyjdřili cca 4 lidé, 3 z toho ve stejném duchu:

[rendyy]

Šamanka: Já jsem napsala jen to, že jsem spíš tiše a mluvím jen tehdy, když se někdo zeptá...

Nemám potřebu mluvit zbytečně, mám ráda ticho. To neznamená, že neumím mluvit s lidmi.............

Víš, já tohle opravdu nevnímám "materiálně". I když někdo může říct "ne", tak stejně tak jistě bude spousta lidí, co třeba rádi a s láskou řeknou "ano". A tam jde hlavně o ten celý proces, o tu krásnou službu...

Jednou jsem poprosila oddané, jestli jim můžu s prodejem pomoci. To je asi 10let nazpátek... Celou dobu jsem si připadala jako nesená v Boží náruči, takže nějaká odmítání jsem vůbec nevnímala...

Ale ty sladkosti jsem nakonec rozdala, protože jsem to těm lidem zkrátka chtěla dát a zaplatila jsem je ze svého..........

[samanka]

Tak hodně štěstí.

šamanka

[rendyy]

Tooro, vítám Tě...

Tebe jsem tu také potřebovala, fakt... Díky, že píšeš...

Víš, já si Tě opravdu moc vážím a na tohle psaní si velice dobře pamatuji. A pamatuji si i na to - a doufám, že správně, že jsem Ti odpovídala a ještě jsme to celé spolu dál rozvíjely...

Také jsem Ti psala něco v tom smyslu, že to tak zkrátka nevidím, jako Ty... Ale že chápu Tvůj postoj a pokoušela jsem se Ti přiblížit ten svůj. Vím, že jsi na to tehdy reagovala velice hezky...........


Ale já to teď vezmu z trošku jiného konce, ju...

***

Uplynulý rok jsem se snažila strávit co nejvíc o samotě, sama se sebou....

Když jsem měla příležitost proměnit svůj finanční potenciál v možnosti toho, abych se živila něčím, co mě opravdu baví.... Tak jsem to neudělala, protože jiný cíl pro mě byl důležitější. Tehdy jsme se hodně bavily o tom, že bych ráda žila někde v chrámu, nebo v ášramu a to pro mě byla priorita...

To jsem ale ještě neměla určité zkušenosti ohledně toho, jak některé věci v mém životě vlastně jsou...

Tohle tu ale rozebírat teď nechci, protože v mém životě se věci začaly dít svým vlastním způsobem a stále se dějí...

Ale teď trochu toho praktického života...

***


Před nějakým časem jsem mluvila s jednou přítelkyní o tom, že odjíždím na moravu, že jsem si tam našla práci, a tak. Ona jásala, že prý budu soběstačná.......

A minulý týden jsem skutečně byla rozhodnutá odjet a z vlastního platu uživit sebe, zaplatit podnájem a meditační centrum... A byla jsem z toho tak nadšená, i když jsem věděla, že mi nezbyde asi ani na jídlo...

...až jsem se probudila s horečkou a zjistila, že nikam nepojedu, a že nic takového se konat nebude...

Ona ta soběstačnost totiž, co je to?

To, že mě bude těšit, jak mi všechno pěkně funguje a budu každý den chodit do práce a z práce, zaplatím tolik peněz a tak málo mi zbyde...

Možná realita většiny lidí... Ale chci to tak opravdu i já? Nechci... A jde to i jinak? Záleží, co si člověk dovolí...

Každý máme v životě nějaké silné stránky a některé slabé...

Já jsem třeba nikdy neuměla vydělat tolik peněz, abych sama obstála...

A já jsem si uvědomila, že nemusím všechno hned a sama. Že si můžu dovolit nechat si pomoci... A rozvíjet se, krok za krokem...

Protože, komu bych měla být na obtíž a proč? To, že si lidé z lásky pomáhají a podporují se, to není o tom, že by si byli na obtíž. Oni to také můžou dělat z lásky, protože vědí, co dělají a proč, znají svůj cíl...

To je prostě přirozenost, protože ve spolupráci je síla... A ta síla společenství a spolupráce je možná ta cesta, jak se docílí té soběstačnosti. Ale naprosto přirozenou cestou.... A tak málo lidí má pro tohle dneska smysl, tolik lidí umí být hodně sami pro sebe a už ne spolu...

A to je právě o té smířenosti, že se člověk zná.... Ví, čeho je schopný, jak funguje nejlépe a co může nabídnout... Ale také kde jsou jeho limity a omezení...

***

Spousta lidí tu něco řekla, ale kolik z nich má zkušenost se životem v komunitě, ve společenství lidí, kteří mají ty vztahy založené na opravdu duchovních hodnotách, láskyplnosti a vzájemnosti?

Nebo s úplně jiným typem života, než je právě ten v rodině? Kolik lidí má tu zkušenost s tím, jaké to je, když má možnost se opravdu odprostit od všech vazeb a žít nějaký čas v ústraní... A pak se mnohé také jeví jinak...

Lidé tu přeci nejsou jenom sami pro sebe, ale i pro druhé, když vidí, že to ti druzí potřebují...

Tolik lidí je zvyklých už od přirozenosti dělat si všechno sami a považují to za "normální"... Ale ono to vůbec není nutné a jde to i jinak....

A to přesně dělám teď i já.... Otevírám se úplně nové zkušenosti...

A nechávám Život, ať si sám napíše ten nejlepší příběh........

Ale kdybych žila to, co říkají všichni ti lidé, že je správné... A já se nedivím, že to říkají, protože to cítí jako správné a třeba ani sami neví, že to může jít i jinak...

Tak nevím, jestli bych dokázala prožít dnešek jako ten nejšťastnější den svého života, i když se okolnosti můžou tvářit všelijak...

Proto vím, že se to vyplatí. Být otevřený a nechat se překvapit Božím způsobem sledu událostí, i když člověk by si moc rád vytvořil vlastní scénář, podle toho, co zná a na co je třeba zvyklý..............

Nevím, jestli se tomu dá rozumět....



***

Vím, že mě hodně ovlivnily určité události, které jsem prožila, když jsem si užívala svojí soběstačnost a ústraní...

Byly chvíle, kdy se ve mě otevřelo něco, co mě přimělo vnímat potřeby druhých a uvědomit si, že tu nejsem jenom pro sebe a čím víc jsem byla sama, tím víc jsem si uvědomovala tu vzájemnost a důležitost toho, aby lidé uměli opravdu spolupracovat a fungovat i společně...

Ale uvědomovala jsem si ty skutečné důvody...

A ve zdravých vztazích spolupráce a podpora nikdy není o závislosti, ani o tom, jak být druhým na obtíž...

Ono se to nedá moc převést do slov... Je to určitá vnitřní realizace a způsob vnímání, chování....

Třeba by někdo získal podobnou zkušenost, a nebo třeba úplně jinou...

Já se tu snažím přiblížit tu svou, jak to sama cítím a nemusí to platit pro každého..............

[toora]

Rozumím Ti, Rendyy, i když to možná tak nevypadá.

V praxi už to ale tak chodí, že když se setkáme s odlišným názorem, tedy neshledáváme potřebnou podporu, tak si myslíme, že je to tím, že nám ti lidé nerozumí.
Může to tak být, ale často tomu tak není. Jistý přehled o prostých zákonitostech, kauzalitě, se dá nabýt dvojím způsobem, buď vlastní zkušeností, nebo poučením se pozorným pozorováním, tj. ze zkušenosti druhého. Ta druhá varianta bývá většinou o dost méně bolestná než ta první. Každý, kdo se pouští do něčeho, co má svůj jistý zákonitý vývoj si myslí, že ti před ním dělali něco špatně a on je ten, komu se to, či ono nestane. Prostě si to potřebuje osahat, vyzkoušet tzv. na vlastní kůži.
Nic na tom, každý jsme trochu z jiného těsta a žádná zkušenost, pokud se z ní skutečně poučíme, se neztratí.

Zákonitosti jsou dané, když sáhneš na horkou plotnu, udělá se na kůži puchýř, někdo si na ní potřebuje sahat opakovaně, jinému to stačí jednou.
Vždyť život skýtá tolik jiných a krásných a příjemných možností jak se můžeme spálit, tak proč stále opakovat jen to jedno.
Takže není až tak důležité, co děláme, ale jak to děláme a co jsme schopni si z toho odnést.

K tomuto:

[Krabas]

Rendy nejsi jediná, kdo v životě něco prožil. To že někdo má rodinu znamená, že se k ní nějak dopracoval, že v tom byl nějaký vývoj. I třeba Krabas který je dnes spořádaným otcem a stará se o někoho, kdo je na něm zkutečně závislý a potřebuje od něho pomoc, byl kdysi člověk, který běhal po ulici s kamarády a vyznával úplně jiný styl života.
Nejsi jediný, koho se dotklo prozření.
To jenom ty máš představy žes zažila něco extra, co tě od nás odlišuje. To je ale jen iluze. Jsou tu mnohem větší prďáci, než jsi ty. Zrovna myslím že Zbultran má bohaté zkušenosti s tím, prodávat něco na ulici a má tedy k tomu co říct.
Tvé příspěvky pro mě zavání trochu fanatismem, trochu víc naivitou. A mě je to docela líto, když jsem tě potkal, tak jsem si tě dost oblíbil.

Ale to je celé v pořádku, každý máme svoji cestu a každý musíme dostát svým zkušenostem. Ale když se vrátím k začátku, tak pořád mám pocit, že holka která rozdá všechny sladkosti by si na jejich výrobu neměla brát půjčku. Stejně tak jako se snažit pomáhat lidem, kteří o to stejně nestojí, byť v tvých očích to vnímáš jinak. Je to moje zkušenost, věř mi. Ten kdo pomoc potřebuje, vždy přijde sám. A kuličky nebude to, co bude potřebovat.

Měj se fajn.

ps.: přijde mi, že ti tady dáváme docela čočku. Nevím proč. Nic špatného si neudělala. Naopak se snažíš. Je prostě něco, uvnitř, co může přitahovat negativitu?
Pokud bys chtěla můj názor vnímat jako výtku, tak ho ber, jako vyjádření mé lásky k tobě. Ta uvnitř mě je a je skutečná. To co jsem napsal, skutečné není.

[blankas]

[Krabas]

[rendyy]

Tooro, nechme tedy řeči plynout a odplynout... Aby voda řeky života mohla téct.......

Nemám co říct... Snad jen to, že z toho mám pocit, že pořád někdo rozděluje na slabé a silné, závislé a nezávislé... Nikdo z nás ale není jen takový, nebo jiný, pokud nejsme "dokonalí" a tudíž be "chyb"...

Možná je důležitá akceptace a přijetí nás samých právě tak, jak jsme... A právě proto, že jsme takoví, jací jsme... A i když nejsme dokonalí a někde stále ještě rosteme a učíme se, tak to neznamená, že nemůžeme žít kvalitní a naplněný život, který není opravdový...

Mám Tě ráda...

E.*

[rendyy]

Krabas: Já jsem ty věci nemyslela nijak proti vám....

Víš, já měla období, kdy jsem chodila po ulici a opravdu jsem prožívala velikou pokoru a úctu vůči lidem, které jsem potkávala, protože jsem si velice dobře uvědomovala, že každý jeden, kterého potkávám, je jedinečný... A co víc, i v životě toho zdánlivě "nejobyčejnějšího" člověka jsou věci, které on umí mnohem lépe, než já, a že jsou věci, které on zvládá a já ne... Bylo to hodně silné období...

Taky jsi mi o sobě něco napsal a bylo to moc fajn. Máš svojí rodinu a svůj život, ke kterému jsi se nějakým způsobem dopracoval přes mnohá odříkání a já cítím, že je to dobře... Že Ti to svědčí a to všechno Ti pomohlo vytvořit opravdu kvalitní základ... Vážím si Tě a mám Tě ráda...

Jsem jaká jsem, možná trošku naivní, možná fanatická... Kdo ví... Odpustíš mi to? Mám se tak ráda a přijímám se...

Nepřijde mi, že bych dostávala čočku. Cokoliv tu kdo napíše, může v druhém něco otevřít a často se tak v mnoha případech děje, když se to dotýká citlivých míst. Proto se lidé často v diskuzích hádají, napadají...

Já tohle brala jako zpětné vazby, které jsem reflektovala... Možná se mě mohla spousta věcí dotknout, ale nedotkla... Naopak jsem se učila ještě více chápat, proč ten člověk říká to, co říká... A že to vůbec není něco proti mě, ale naopak, on vychází ze svých zkušeností a z toho, co a jakým způsobem sám prožil... Tedy, myslí to dobře...

Jen právě někdy, člověk by si měl uvědomit, že někdy je fajn opustit svoje zkušenosti a podívat se na druhého nově, blíže tomu, "jak se věci mají", právě v tu chvíli, právě pro tu konkrétní osobu, v tenhle moment a za okolností, které právě jsou...

Celou dobu jsem se cítila a cítím prostoupená láskyplnou přítomností, která mi pomáhá se na to dívat jinýma očima...

A já vím, že mám čisto před svým prahem, protože dělám to nejlepší, co umím, podle svého vědomí a svědomí... Dělám to tak nejlépe, jak dovedu a s vědomím toho, že je to to nejlepší, co právě teď můžu. A je to tak proto, že každý den trávím s Ním a ptám se po Jeho vůli a těch nejlepších způsobech, jak ji naplnit... S vědomím toho, že když vidím tu cestu a způsob, tak to zkrátka udělám, ať už je to cokoliv... Nebo se o to alespoň snažím a když mám pocit, že to je na mě "příliš", s láskou řeknu: "Prosím, pomoz mi..."


Takže, "ano, čočku"... Ale v podobě hojnosti cenných zkušeností z výměny v dialogu, tak bych to viděla...



***

A když ses ptal na tu negativitu..........

Tak ano, máš pravdu, setkávala jsem se s tím poslední dobou častěji. A nebylo to jen lidí. Ale neřekla bych, že to je negativita. Spíš taková větší tvrdost, která konfrontuje s realitou, nebo kritika........... Ale uvědomovala jsem si, proč to je. Právě proto, aby mě to donutilo si před tím prahem uklidit.

Totéž mi udělal On, když jsem teď prožila období selhání a určité ztráty... Nejdřív mi dal pocítit svoji lásku, přijetí a to, že je cesta ven... A teprve potom na mě pustil všechny ty další pocity... Právě proto, abych si uvědomila dopad svých činů a mohla se z toho poučit, což by často bez toho ne příliš příjemného nešlo...

A pak udělal to, čeho si nesmírně vážím. Dal mi pocítit, že minulost je pryč, a že ať se stalo cokoliv, tak ve mě věří a vkládá do mě znovu plnou důvěru.....

A já brečela a brečela, protože s tímhle jsem se mezi lidmi zatím málokdy setkala....

Tohle pro mě byla velmi silná lekce odpuštění a přijetí...

Krásný den přeji, Pepo...