Zaslal: st červenec 22, 2015 5:48 am Předmět: Podívat se realitě (nebo momentální pravdě) do očí
Každý z nás si dokáže to co prožívá nebo prožívat v minulosti natírat barvami podle toho, jak ty události potřebujeme vidět nebo si, pro nás bolavé věci, umíme vysvětlovat tak, aby byly snesitelnější. Asi nejstatečnější počin, jaký můžeme v oblasti psychiky udělat je podívat se na události a prožívání
v našem životě bez barevných skel, ale (v rámci možností) pravdivě, reálně.
Samozřejmě hned vyskočí filozofická otázka, kde je pravda? Pokud se jí necháme vláčet, pak se dostaneme zbytečně do bludiště zbytečných úvah
a myšlenkových konstrukcí. Pro nás je podstatná pravda to, co se
dělo a naše skutečné pocity v situacích. To je ta naše pravda. Nejdřív
z ní ovšem musíme sundat ty nátěry. Pokud se nás například v dětství
dotýkala konkrétní témata a my si je tenkrát vysvětlovali milosrdnou lží,
pak jako dospěláci už možná máme sílu si přiznat a zpracovat pravdu.
Napadá mě takový příklad z literatury, kdy otec lítal celé dny za ženskýma
a doma se předstíralo, že má mooooc práce a tráví tam celé dlouhé večery. Dcera pak pochopitelně měla spoustu problémů v partnerských vztazích, protože si tam dala programy, že muži jsou nespolehliví, podvádí, co se doma upeče, atd.
Nemusí se jednat jen o minulost. Podívat se pravdě do očí v současné situaci není o nic lehčí. Co vás trápí a co je za tím doopravdy?
Stejně nejlepším kompasem k odkrytí toho, že si něco nalháváme, přemalováváme nebo vůbec jdeme špatným směrem, jsou naše pocity
a báječná intuice.
A co je k tomu podívat se pravdě do očí a zpracovat ji, nejdůležitější? Statečnost a duše bojovníka. Staré známé: "Smrádek, ale teplíčko"
nikam nevede.
Na ezotericko terapeutických akcích jsem se snad nikdy nepotkala
s člověkem, který by označoval svoje dětství za báječné a neřešil problémy,
které z toho plynuly.
Další problém ovšem vyplýval z častého mlžení, zakrývání reality
a omlouvání skutečnosti ezoterickými frázemi.
Jak chcete léčit problémy nadělené rodiči a rodinou, když se jim
nepodíváte do očí?
Nenávist mezi lidmi, závist, zloba, citový chlad, permanentní negativita, sobectví, nezájem o druhé... to je prostě běžná realita a pokud se s ní,
např. jako rodinným dědictvím potřebujeme vypořádat a nepředávat dál
jako rodovou štafetu, pak nejdříve musíme odhalit o co se jedná.
Ano. I naši předkové si díky něčemu z minulosti si lecos nepěkného
předávali aniž po tom toužili, ale určitě neměli takové vědomosti
a možnosti jako my dneska. Pochopitelně i my přispějeme pěkným
i méně úžasným materiálem do života svých dětí a jistě pro ně chceme
to nejlepší, co se dá.
Prostě lidé jsou různí a je potřeba se s tím smířit. Protože zase to klasické "měnit můžeme jen sebe" se nám v mnoha případech může velmi hodit.
Zvlášť pokud máme v rodině případy nepochopitelného chování nebo vztahů, které nás bolí a nedaří se nám s tím něco dělat např. urovnávat vztahy, pomáhat na různé úrovni (viz téma beru si co je moje a vracím ti co je tvé). Uričtě je důvod proč jsme do svého života dostali takový "oříšek".
Narazila jsem k tomuto tématu na jeden zajímavý článek z oblasti psychiatrie
a dal mi výborný, jasný pohled zvlášť na, kdysi, nepochopitelné jednání jistého člověka z mé minulosti.
Bylo by fajn, kdyby takoví lidi zůstali jen jako varování v podobě kreslených postaviček a nedostali se do normálního života. Mám na FB pár přátel, milovníků psů a zásoba těchhle týraných zvířat je neustávající.
O zvláštním a necitelném chování vůči lidem, všeho druhu, ani nemluvím.
Četla jsem moře příběhů lidí, kteří se nikdy nevzdali, šli přes překážky
k zářným cílům a jsou třeba slavnými podnikateli nebo umělci.
Málo se samozřejmě píše o lidech, kterým cestou došly síly a různým
způsobem to odpískali.
Protože to je taky kolikrát realita: ať děláte co děláte, nedaří se dostat
k tomu po čem toužíte, děláte pro to první, poslední - marně.
Určitě to má své důvody, což v takových chvílích určitě neoceníte.
Jednou už nemůžete, pustíte to a ... Co se stane?
Možná vůbec nic, jen si oddechnete.
A možná?
...
Zaslal: ne listopad 13, 2016 4:35 pm Předmět: Re: x
samanka napsal:
Četla jsem moře příběhů lidí, kteří se nikdy nevzdali, šli přes překážky
k zářným cílům a jsou třeba slavnými podnikateli nebo umělci.
Málo se samozřejmě píše o lidech, kterým cestou došly síly a různým
způsobem to odpískali.
Protože to je taky kolikrát realita: ať děláte co děláte, nedaří se dostat
k tomu po čem toužíte, děláte pro to první, poslední - marně.
Určitě to má své důvody, což v takových chvílích určitě neoceníte.
Jednou už nemůžete, pustíte to a ... Co se stane?
Možná vůbec nic, jen si oddechnete.
A možná?
...
šamanka
Myslím, že všichni Ti slavní za svého života ani netušili, že jednou slavní budou.
Nedovedu si představit třeba Vincenta van Gogha, jak se lopotí, aby byl slavný. Byl to samotář, který neměl lehký život, pomáhal druhým, neměl častokrát ,,co do huby", byl nemocný, pil absint, měl halucinace a pak se zastřelil... Jediná jeho touha a vášeň bylo malování. V tom byl šťastný. Slavného jsme z něj udělali my.
On jenom dělal to, co ho baví.
Tak je to se všemi slavnými. Jen dělají to, co je baví, naplňuje a ta sláva, která následuje, to je takový bonus od nás...
Dělám co mě baví, netlačím na pilu, nechám to plynout....mám sen, ale vím, že na něj nedosáhnu hned tak. Proto budu skromnější a vytvořím si menší cíl, který je v mých schopnostech. Nebudu pak frustrovaná, když na ten veliký cíl nedosáhnu....pak si mohu dát o trochu větší cíl ....a tak dále a pak najednou zjistím, že mě to hodilo na úplně jinou kolej, která mě začala bavit a jedu od začátku. Ale jsem spokojená a ne nešťastná ...(názor)
Zaslal: po listopad 14, 2016 7:03 am Předmět: Re: x
Evik napsal:
Dělám co mě baví, netlačím na pilu, nechám to plynout....
Ano, to je myslím ono. Připomnělo mi to dědu, když jsme spolu řezali dřevo, přažce, co dostal od dráhy jako deputát. Bylo toho hodně a tedy strašná dřina .... !
Jenže, pozor, dřina to byla v tu chvíli, když jsem to chtěl mít rychle za sebou. Přišlo mi, že řežeme pomalu, že to pomalu utíká a tak jsem tlačil na pilu, abych to jako zrychlil. Ale ono to nefungovalo. Pila se sice zařízla trošku víc do hloubky a vylétlo více pilin, jenže pila se začala kroutit, řez nešel přímo dolú, ale začal se stáčet ke straně. Pak začlo dřevo pilu svírat .... Museli jsme pilu vyndat, pražec otočit a začít proti nový řez. Tehdy mi děda vysvětli, že nesmím tlačit na pilu a mám jen tahat směrem k sobě, když je na mně řada. A šlo to jako po másle, sice to trvalo trochu déle (relativně, nemusel se pražec obracet), ale člověk se u toho méně nadřel a vydržel déle než se unavil. Bylo to takové až meditativní ...
Samozřejmě, že byla potřeba i dobrá pila, ostrá a se správným šraňkem.
Zdravím,krásné příspěvky. Zbultíku, máš chytrého a zručného dědu, já jsem podobné rady ohledně řezání též takhle dostával. No řezat " růčo fůčo " bylo a je umění. Zřezat takový mohutný modřín, to znamenalo nasadit a vydržet až do konce šmidlat, jak se na chvilku zastavilo, strom začal smolit v řezu a buď to šlo těžko nebo i vůbec. Není nad lehkost- lehkost bytí vůbec.
Jak se ti vybavují asociace například s dědou, tak i já jsem si kdysi vybavil pocit při odjíždějícím vlaku z Bohumínského nádraží pozorujíc červená vzdalující se koncová světla..... že naštěstí ten vlak uhání směrem do vnitrozemí, né na druhou stranu, směr Osvětim..... a to jsem tam nikdy nebyl. Možná stačí fakt, že jsem z dvojčat. Posedlý Mengele už je fuč.
No se vzpomínkami, pocity a tak dobře pracuje paní Foučková, regresní terapie....no někdy bych chtěl navštívit její přednášku. Dost mě to oslovuje.
Já jsem taky nikdy nechtěl být slavný, ještě aby se o mně třebas museli učit školáci !!!! .
Tisíckrát raději šlapat tu svou cestičku, se svými pohnutkami, plány, sny....
Louskám teď - Osud jako šance - kde se krásně zmiňuje o duchovní cestě, esoterice, že ta pravá cesta jsou ty nejobyčejnější kroky - a oslovují své JÁ , duši. Ta cesta vede všelijak klikatě, ale vede k růstu. Tak jak vezmeš knížku po letech a najednou s nabitými prožitými zkušenostmi jí rozumíš líp a víc, takový vyšší level, ač stejnak napsána.
Znám i ze své blízkosti lidi, co se prohlašují za duchovní vůdce, s nějakým posláním, úkolem, hlásají... drtí to těm lidem....leckdy i proti jejich srsti.
Mně se nedávno stalo, že jsem našel ve vlaku SD kartu. Už jsem se radoval, že jsem obohacen....ale pak mi to hlodalo v hlavě....vždyť to někomu patřilo, může to postrádat...ale jak to vrátit....no juknul jsem na pár snímečků...Jaké bylo překvapení : " Jé, tu paní a ostatní znám !!! Chodím okolo nich do práce." Příští den ji potkávám na ulici, vysvětluju detektivku s kartou, jestli pomůže odhalit majitele. No a při příštím setkání hlásila, že karta s mnoha cennými snímky je v těch správných rukách. Moje dušička byla spokojená, že to dobře dopadlo a poučení ? Že je důležité si všímat, být na velkoměstě s anonymitou, nedopadlo by to tak. Ten princip, že sebou vypěstované ovoce a zelenina a vlastnoručně sklizené chutná úplně jinak. . Tento příběh se šťastným koncem mi dal mnohem víc než hodiny přednášek.
Přeju všem vždy vyřešené cestičky na cestě duchovně esoterické - té nejobyčejnější a poctivé...
Ahoj, Harmonik .
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra. Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru. Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete hlasovat v tomto fóru.
FAQ
Hledat
Uživatelské skupiny
Osobní nastavení
Přihlášení
.
. Tento příběh se šťastným koncem mi dal mnohem víc než hodiny přednášek.