Zaslal: čt říjen 20, 2011 11:08 am Předmět: Duchovní úlet
Omyly pozitivních lidiček
Nějaký ten pátek se pohybuju v oblasti nazývané sebepoznání. Právě procházím velmi obtížnou vnitřní krizí a čím dál víc si uvědomuji, kolik jsem na této cestě nasekal chyb, co všechno jsem opomenul a zanedbal.
Přecenil jsem vlastní vůli a schopnosti. Nechal jsem se ukolébat dosaženou úrovní, pocitem, jak už jsem daleko. Nevěnoval jsem se dostatečně tělu a hmotě obecně. A docházejí mi ještě další věci, které snad raději ani nechci říkat.
Vše se vrátilo v čase, kdy se otevřely hlubiny, zaplavily vědomí a já se v těch vodách někdy víc topím než plavu. Možná i proto píšu tento článek.
Osvícené ego
Lidé, kteří meditují a jinak na sobě vnitřně pracují, si pod vlivem úzce chápaných východních nauk často myslí, že se mají nad všechno povznést. Nad myšlení, emoce i obyčejný život. Transcendovat, překonat ego a spočívat v míru, nadhledu, klidu, nirváně.
Pak ale může dojít k násilnému či umělému oddělení se od emočního prožívání a tělesnosti, k napasování se do „duchovní formy“. Člověk pak snadno zabloudí do své představy o správném osvíceném chování, myšlení, cítění, jednání. Obecně to vychází z naší tendence vyhýbat se všemu nepříjemnému. To je pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá.
Spiritual bypassing, jak tuto slepou uličku osobního rozvoje pojmenoval psychoterapeut John Welwood, je možné považovat za jakýsi stín sebepoznání. Závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Spiritualita je pak jen útěkem od sebe sama. Vyhýbáním se bolestivým pocitům a stavům, nezahojeným ranám, starým traumatům, problémům běžného života.
Sebepoznání jako útěk od reality
Součástí této nežádoucí cesty je přehnaný důraz na pozitivno. Takový ten převelice pozitivní náhled: vše je fajn, krásné, úžasné, je třeba myslet pozitivně, všichni se máme moc rádi.
Možná to znáte sami. Často mě tento přístup ruší při návštěvě obchodů s new age výdobytky. Z letáčků, knih, z povídání některých super lidiček. Někdy mám chuť dát ránu pěstí, jak vnímám tu faleš a potlačování.
Hněv je zlo
S tím vším je spojen strach z hněvu. Hněv je vnímán jako špatný. Což o to, hněv může být a často je destruktivní, pokud je spojen s agresí. Ale není řešením jej potlačit a vyhýbat se mu. Jeho síla je energie a my energii potřebujeme. Hněv není totéž co agrese.
Soucit je všelék
K přehnanému pozitivnu se vztahuje stejně přehnaný a rozbředlý soucit. Všechno a všechny bez rozdílu musíme mít rádi, všem pomáhat. Miluj bližního svého, miluj svůj život. Bůh je láska...
Ale soucítění neznamená podporování zlého. Ježíš nepřinesl pokoj, ale meč. Soucítění může být velmi drsné, když na to přijde. Někdy je soucitnější nechat bližního, aby se v něčem pořádně vyráchal, než hned běžet a ulehčovat mu jeho úděl. Soucítění je vhodné spojit s moudrostí.
Vše je v pořádku tak, jak to je. Když se děje něco špatného, je to karma.
Všechno je, jak má být
Dalším zajímavým fenoménem je pasivita. Vše je v pořádku tak, jak to je. Když se děje něco špatného, někomu je ubližováno, je to zkrátka jeho karma.
Už jsme tam
Velkou pastí na duchovní cestě je často nevyvážený rozvoj různých složek osobnosti. Po zhltání hromady knih, přednášek a moudrých debat v čajovnách či hospodách jsme intelektuálně velice na výši. V podstatě už osvícení. Ve skutečnosti však naše emoční inteligence a etické žití pokulhávají daleko za přemoudřelým egem.
S tím je spojeno podhodnocení či nepřijímání temných stránek vlastní osobnosti. A přesvědčení, jak jsme již duchovně pokročilí - nás se ty „nízké“ věci už netýkají, jsme mimo dualitu, vidíme podstatu věcí, morální standardy jsou jen jednou z iluzí a forem. Jsou to jen koncepty, my jsme nad nimi.
Tolik alespoň stručně na ukázku ze široké palety možných projevů spirituálního „bajpásu“. Nejedná se o kompletní přehled ani nepředkládám návody k překonání těchto pastí, jen na ně poukazuji. Když démona známe jménem, nemá nad námi takovou moc.
Duchovní úlet
V podstatě se dá říci, že kde je spiritualita, tam hrozí spiritual bypassing. Jak bychom to vlastně nazvali hezky česky? Duchovní úlet navrhuji. Odborněji možná spíš duchovní zanedbání.
Opravdová spiritualita není opium, které by posloužilo k útěku od sebe a od života. Je to setkávání se s celostí sebe sama.
Je dobré si uvědomit, že sebepoznání nepřináší automaticky a rychle klid, pohodu a radost až na kost. Často je to právě naopak. Otevře, rozvíří kaly, rány a temnoty. Tedy pokud je opravdové.
Opravdová spiritualita není opium, které by posloužilo k útěku od sebe a od života. Je to setkávání se s celostí sebe sama. S bolestivými šrámy, nedokonalostmi, divnými pocity, strachem, úzkostí, hněvem, závistí. Je to uvědomování, poznávání všeho, co je tu s námi.
Může se stát, a není to žádná hanba, že se najdeme v zajetí duchovního zanedbání. Na útěku před sebou - v domnění, že k sobě právě jdeme. Toto poznání a hlavně přiznání je velká věc. Zpočátku může být velmi bolestné. Je to otevření se pravdivosti a upřímnosti. Bez jejich pomoci se na opravdové vnitřní cestě neobejdeme.
je to zajímavé a nádherné téma..
Může znít až směšně, že mi došlo teprve před pár dny, při čtení knihy od Caroline Myssové, že tím, že jsou ve mně stíny - si nemusím brát do hlavy, že jsem špatná a nemůžu se mít ráda.... to je jedna ze stránek i mé vlastní hluboké krize, kterou si procházím....
Zjišťuji, že toho mám mnoho načteno, mnoho projito, ale sama se sebou jsem spíš válčila než vycházela... pořád jsem se cítila poníženě a trapně - sama před sebou nejvíc! to mě bolelo.. najednou je to fuč a cítím úlevu.. hurááá, můžu si před sebou přiznat cokoliv.... a pokud to přijmu já - je to přijato.... hodně dobře mi udělala úžasná věc - ticho mysli...
Je velmi mnoho metod a způsobů, ale já osobně sama za sebe cítím - že to se musí cítit... pokud to, co slyším nebo praktikuji (rsp chci praktikovat) necítím - nemá to pro mě smysl...
V tom cítím sílu pozitivního přístupu - ne se tvářit, že je to okay... ale cítit, že existují způsoby, možnosti a řešení... ale tím jsem si taky nejdřív musela projít, abych toto pochopila.... ano, a teď už se můžu koukat pozitivně... vybrečím se, vyzlobím se, zanadávám si - když se mi objeví něco, co bolí... a co s tím jiného? dusit? neee.. vypustit... nechám tu sílu zážitku v sobě působit (stranou lidí, pochopitelně )) - ještě by se smáli ))))) ) a pak nastává tolik milované ticho....
Přeji nejen sobě, Tobě, ale všem, aby si našli svou cestu... a co nejkrásněji procházeli svými "krizemi"..... ať už duchovními nebo jinými..
Díky Aiko, krásná výpověď a taky zároveň Ti k tomto gratuluji.
Aika napsal:
...najednou je to fuč a cítím úlevu.. hurááá, můžu si před sebou přiznat cokoliv.... a pokud to přijmu já - je to přijato.... hodně dobře mi udělala úžasná věc - ticho mysli...
Je velmi mnoho metod a způsobů, ale já osobně sama za sebe cítím - že to se musí cítit...
Přijde mi opravdu zas a znovu zvláštní, kolik si toho zatajujeme...
víš... teď, když jsem jedináček, sirotek a rozvedená k tomu, pečující o dva kluky.... tak mi dochází obrovská spousta událostí a hlavně : chodí ke mně teta - sestra maminky a ta mi vypráví spoustu věcí, které si už buďto nepamatuju nebo mi maminka třeba ani nikdy neřekla.... a jsem za to neskonale vděčná, protože mi tak doskakují souvislosti - až se mi to zdá neuvěřitelné...... asi i poprvé v životě cítím skutečný, hluboký a opravdový vděk - protože poznáním této "kontinuality", se mi otevírá brána ke mně samotné... a to je tak náááádherný dar .... opravdu si lebedím blažeností... a víš co je Katko na tom nejkrásnější? co mě opravdu asi nejvíc dostalo? Uvnitř sebe, kdesi v hloubi a podstatě duše cítím, že se moje duše třepotá radostí a usmívá se - ať na sebe objevím cokoliv... ať je to černé, bílé, růžové, modré - jakékoliv... a z toho se cítím veeelmi veeeelmi dojatá....
ty jojooooooooooooo! jsem se vyzpovídala! děkujuuuu ))))))))
V tom, co píšeš je tolik citu, pochopení, Aiko.
Taky jsi mne tím dojala.
A víš co je zvláštní? V poslední době se mi spontánně, a při tom jemně, nenápadně, vyjevují jisté vůně, tóny a vjemy z dětství. Je to moc fajn.
Klid, na ničem nezávislý, nezávisle existující na tomhle, kdysi tolik těžkém období, tehdy bych jen těžko uvěřila, že je něco takového možné.
Žijeme v přelomové době,
uvedomujeme si to dostatečně?
z dětství se mi vybavuje moje veselá dušička.. zvláštní pocit..
Jo, já ten přelom velmi silně vnímám.... v posledních dnech obzvlášť, vím, čím to je.... a dějí se změny snad každou minutu... cítím to hodně silně..
Dnešní noc jsem proplakala, protože jak se mi pospojovaly puzzlíky toho příběhu o mamince, tak jsem poprvé cítila, že ji uznávám celou celičkou jako člověka, jako hodnotného člověka a svou maminku.... byl to velmi hluboký a krásný pocit.... takové to procítění... ani ne pochopení, vím, že v hlavě mi cvakalo soukolí... )), ale uvnitř v srdci... tam to šlo do hloubky...
Kéž to takhle secvakává vícero lidem a mají z toho taky ten blažený pocit..
V tom, co píšeš je tolik citu, pochopení, Aiko.
Taky jsi mne tím dojala.
A víš co je zvláštní? V poslední době se mi spontánně, a při tom jemně, nenápadně, vyjevují jisté vůně, tóny a vjemy z dětství. Je to moc fajn.
Klid, na ničem nezávislý, nezávisle existující na tomhle, kdysi tolik těžkém období, tehdy bych jen těžko uvěřila, že je něco takového možné.
Žijeme v přelomové době,
uvedomujeme si to dostatečně?
Také to tak teď Katko mám, vybavují se mi momenty, vůně, přicházejí vzpomínky na situace. Je to takové celé očištěné, bez posudků, jen vjemy. Připomíná se mi to hezké a příjemné a momenty na které jsem již dávno zapomněla, je to jako bych měla přístup k nějaké své dávno zapomenuté paměti.
Zaslal: ne říjen 23, 2011 12:30 am Předmět: Re: oooh.. :)
Aika napsal:
Katko děkuji moc...
Přijde mi opravdu zas a znovu zvláštní, kolik si toho zatajujeme...
víš... teď, když jsem jedináček, sirotek a rozvedená k tomu, pečující o dva kluky.... tak mi dochází obrovská spousta událostí a hlavně : chodí ke mně teta - sestra maminky a ta mi vypráví spoustu věcí, které si už buďto nepamatuju nebo mi maminka třeba ani nikdy neřekla.... a jsem za to neskonale vděčná, protože mi tak doskakují souvislosti - až se mi to zdá neuvěřitelné...... asi i poprvé v životě cítím skutečný, hluboký a opravdový vděk - protože poznáním této "kontinuality", se mi otevírá brána ke mně samotné... a to je tak náááádherný dar .... opravdu si lebedím blažeností... a víš co je Katko na tom nejkrásnější? co mě opravdu asi nejvíc dostalo? Uvnitř sebe, kdesi v hloubi a podstatě duše cítím, že se moje duše třepotá radostí a usmívá se - ať na sebe objevím cokoliv... ať je to černé, bílé, růžové, modré - jakékoliv... a z toho se cítím veeelmi veeeelmi dojatá....
ty jojooooooooooooo! jsem se vyzpovídala! děkujuuuu ))))))))
Protože tě Alenko znám, tak ti vyjadřuji svůj hluboký obdiv, jak se sebesdílíš s námi. Děkuji.
Také si myslím, že žijeme ve velmi inspirativní a přelomové době.
Vnímám velkou spoustu změn a možností. Co dřive nebylo možné dnes je.
Máme zde neskonalý počet možností seberozvoji jakéhokoliv charakteru.
Rozšiřujeme neustále možnosti toho, co je vůbec možné....
Jsou zde možnosti nebývalého duchovního vzestupu.
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra. Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru. Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete hlasovat v tomto fóru.
FAQ
Hledat
Uživatelské skupiny
Osobní nastavení
Přihlášení
